Hlavním problémem české politiky je dlouhodobě—tedy nejenom ve volbách v roce 2006—kombinace systému poměrného zastoupení a existence nereformované komunistické strany, která v závislosti na konkrétním volebním výsledku získává mezi šestinou a pětinou křesel v Poslanecké sněmovně. Protože má tato strana nulový koaliční potenciál, činí do jisté míry dysfunkční levou část politického spektra, a potažmo tak celý politický systém.
Řešením tohoto problému by bylo zavedení dvoukolového většinového systému pro volby do PS. Tento systém má dvě výrazné výhody: zachovává politickou pluralitu podobnou té, kterou vytváří systém poměrného zastoupení, ale zároveň eliminuje extrémistická uskupení, jako je KSČM.
V druhém kole hlasování se totiž tvoří taktické většiny voličů, které neutralizují kandidáty reprezentující politické krajnosti. Ve Francii, kde se tento systém používá při volbách do dolní komory parlamentu, požívá Le Penova Národní fronta zhruba stejnou popularitu jako KSČM u nás, ale v dolní komoře nezasedají žádní zástupci Národní fronty.
Tím, že tento systém zvýhodňuje umírněné strany s koaličním potenciálem, nutí zároveň extrémní uskupení, aby se pokoušela zreformovat—pokud se samozřejmě programově nerozhodnou, že chtějí fungovat jen v opozici jako protestní strany. KSČM by se tedy musela rozhodnout, zda jí stačí, aby navzdory své dvouciferné procentuální podpoře byla—v relativních měřítcích–v PS reprezentována přibližně stejně, jako je dnes reprezentována v Senátu, kde má mezi 81 senátory pouhé dva zástupce.
Zavedení dvoukolového většinového systému by vyřešilo dva problémy najednou: radikálně by zmenšilo vliv KSČM, aniž by bylo třeba použít „nedemokratických“ opatření, jako je zákaz strany, a zároveň by zamezilo vzniku systému dvou stran, k němuž obvykle vede jednokolový většinový systém, který preferuje například Občanská demokratická strana.
Systém dvou stran znamená de facto vládu jedné strany (jedna strana vládne, druhá je v opozici), pro níž politická kultura postkomunistické demokracie zatím nedozrála, protože pokušení zneužívat v takovém systému moc je příliš velké. Například ve Velké Británii stojí tomuto pokušení v cestě dlouhé demokratické tradice; v Česku se politici snaží ovlivňovat média a nezávislé instituce, dokonce i když vládnou v rámci koaličních uskupení.
Nelze ovšem než souhlasit s bývalým prezidentem Václavem Havlem, který vždy tvrdil, že dílčí změna volebního systému nemá velký smysl. Mělo by jít o změny systému voleb na několika úrovních, které by byly navzájem provázané. Protože navrhovaná změna směrem k většinovému dvoukolovému systému by tak jako tak vyžadovala ústavní změny, dávalo by smysl změnit způsob voleb do Senátu tak, aby tato instituce byla spojena s rozdělením země do krajů. Senátoři by se tedy stali zároveň reprezentanty krajů na centrální úrovni. Mohli by být buď voleni v krajích na základě poměrného systému anebo voleni nepřímo: byli by například vybírání krajskými parlamenty.
I často požadovaná změna způsobu volby prezidenta by dávala větší smysl, pokud by byla organicky provázána s výše navrhovanými změnami. A v rámci této komplexní změny by pak jistě dávalo smysl též uvažovat o tom, zda například hejtmani a starostové velkých měst by neměli být voleni přímo.
Pokud by taková komplexní změna nebyla možná, i pouhé prohození systémů volby obou komor parlamentu by zásadním způsobem změnilo českou politiku. Voliči KSČM by totiž byli při volbě do PS v druhém kole přirozeně nuceni k podpoře kandidátů demokratické levice, což by eventuálně mohlo vést k tomu, že na parlamentní úrovni by byla levice reprezentována převážně jen ČSSD.
Většinový systém by také částečně narušil snahy partajních sekretariátů posílat do Sněmovny celou řadu nevýrazných politiků, jejichž hlavním rysem je stranická konformita. Protože v daném jednomandátovém obvodu může nakonec zvítězit jen jeden politik, byly by strany nuceny hledat kandidáty mezi s nimi spřízněnými osobnostmi v daném obvodu. To by mohlo zvýšit celkovou kvalitu politické reprezentace.
Reakce Pavla Šaradína
Po „patovém“ výsledku voleb se objevily téměř desítky návrhů, prostřednictvím nichž by se takové vyrovnanosti obou politických táborů mohlo zabránit. Poměr 100:100 je dílem řady náhod a dnes už jednoznačné orientace Martina Bursíka, který se po předvolebním ideologickém mlžení rozhodl, že po volbách se Strana zelených stává pravicovou.
K těm, kdo prosazují radikální změnu volebního systému přispěl i Jiří Pehe, který navrhuje pro volby do Poslanecké sněmovny zavedení „senátního“ dvoukolového většinového systému. S tím je však spjato mnoho rizik, která Jiří Pehe pomíjí. Svůj smysl by zavedení takových pravidel mělo na počátku 90. let, dnes však jde o návrh místy až nebezpečný. Otázkou samozřejmě je, zdali je vůbec reálný, protože levicové strany ve volbách do Senátu nejsou dlouhodobě příliš úspěšné.
Hlavní problém spatřuji v tom, že by bylo velmi obtížné samotné narýsování hranic jednomandátových obvodů. Česká republika je z hlediska kulturního a socioekonomického značně vyprofilovaná a rozdělená podporou pravicovým a levicovým stranám na Čechy a Moravu. V případě vymezování volebních obvodů by mohlo dojít ke gerrymanderingu, tedy umělému nastavení hranic obvodů. Lze dopředu víceméně přesně odhadnout, ve kterém obvodě by ta či ona strana byla úspěšná.
Jiří Pehe má pravdu, že tento druh většinového systému může přispět ke kultivaci politické scény tím, že eliminuje radikální a extrémistické strany (KSČM), ale zase produkuje větší počet zvolených stran, což je případ našeho Senátu. Mandáty velmi snadno mohou získat známé osobnosti, které jsou bez návaznosti na politické strany a jejich struktury.
Dalším argumentem Jiřího Pehe je, že strany by stavěly výraznější kandidáty, než je tomu v případě poměrného volebního systému. Otázkou je, zdali by ale subjekty nehledaly v nejsoutěživějších obvodech nepolitické a konsensuální typy kandidátů, jakými jsou herci a zpěváci. Pokud sledujeme dlouhodobě výsledky senátních voleb, pak jednou z nejvíce volitelných značek je spojení MUDr. + (pravicová) politická strana. Být lékařem ale přece neznamená být automaticky dobrým a vnímavým politikem.
Posledním mým argumentem proti dvoukolovému většinovému systému je ten, že u něj lze předpokládat nižší volební účast a značné procento ztracených hlasů. Obecně totiž pro poměrné volební systémy platí, že je v nich vyšší volební účast než ve většinových. Navíc v případě druhého kola může jít o volbu pro mnoho voličů nezajímavou. Je pravděpodobné, že ve druhém kole přesvědčený pravicový volič se k souboji kandidátů ČSSD a KSČM nedostaví, stejně tak asi volič KSČM bude váhat, zda v souboji podpoří řekněme člena ODS či člena KDU-ČSL. Takový střet nejspíš oželí.
Máme-li hledat vhodnou inspiraci pro náš volební systém, pak bychom měli nahlédnout do Maďarska. Tamější supersmíšený systém dokáže eliminovat všechna negativa, s nimž se u nás setkáváme.
Odpověď J.Pehe
Argumenty Pavla Šaradína jsou jistě závažné, ale stejné množství závažných varování je možné nabídnout v případě téměř každého volebního systému. Nové narýsování volebních obvodů je vždy riskantní, ale takový úkol lze svěřit nestranické komisi expertů. Protože rozdělit malou Českou republiku do 200 jednomandátových obvodů by asi nedávalo smysl, mohl by být snížen počet poslanců.
Pokud by se dvoukolový většinový systém začal používat při volbách do PS, velké strany by věnovaly těmto volbám mnohem větší pozornost a také více peněz. Vstup zcela nezávislých osobností nebo reprezentantů malých stran do PS by tak byl mnohem těžší, než je tomu dnes v Senátu. Protože PS je skutečným těžištěm politiky, strany by váhaly s nasazováním „neřízených střel“ v podobě nepolitických osobností. Musely by si prostě začít vychovávat skutečné osobnosti ve svých řadách.
Je pravda, že dvoukolový většinový systém klade větší nároky na voliče. Lze ovšem argumentovat, že vyšší nároky tohoto systému na voliče nemusí být dlouhodobě na škodu. Ani volební účast by nemusela být nutně nižší. Ta se odvozuje, jak se zdá, spíše od toho, o jaké volby jde. Lidé nechodí k volbám tehdy, když mají pocit, že instituce, do kterých se volí, jsou nedůležité.
Respekt, 12.6.2006