Václav Klaus měl před volbami dvě priority: vítězství Občanské demokratické strany, které by přivodilo obrat země doprava, a svoje znovuzvolení. Nyní už ví, že ODS utrpěla vítězství, které k obratu nepovede. Nejenže pravice neprosadí žádný zákon, který si nebude přát levice, ale také nebude schopna zrušit zásadní normy, které levice prosadila před volbami, jako je zákoník práce nebo zákon o neziskových nemocnicích.
Prezident se tedy musí soustředit na svou druhou prioritu. V této chvíli to pro něj nevypadá špatně, protože zatímco v Poslanecké sněmovně mají strany, které si jeho znovuzvolení nepřejí, 106 hlasů, v Senátu mají většinu ODS, lidovci a někteří nezávislí, kteří jsou Klausovi nakloněni. Pokud by se volba prezidenta dostala až do třetího kola, kdy obě komory parlamentu hlasují společně, Klaus by teoreticky mohl projít.
Jenže Klaus je dobrý taktik a ví, že pravděpodobnost, že nedostane hlasy některých lidovců, je vyšší než pravděpodobnost, že mu tentokrát hlasy opět dá několik sociálních demokratů—zejména pokud ČSSD zažene do opozice. Pokud nedojde ke změně způsobu volby prezidenta z nepřímé na přímou, Klausovo setrvání v prezidentském úřadě tak závisí na podzimních senátních volbách.
Čeští voliči mají tendenci v senátních volbách „vyvažovat“. V roce 1998 a v roce 2000 získala v Senátu dominantní postavení Čtyřkoalice, která byla v opozici vůči vládě opoziční smlouvy. A v roce 2002 a 2004, za vlády vedené ČSSD, naopak posílila ODS. Pokud skončí v opozici tentokrát jako jediná demokratická strana ČSSD, může to naopak pomoci v senátních volbách jí.
ODS a lidovci dohromady obhajují 16 křesel, zatímco ČSSD jen jedno. Zbylých deset křesel patří senátorům zvoleným především za Unii svobody, ale většina z nich jsou známé osobnosti, které mohou svá křesla obhájit. Pro Klause dává smysl zatáhnout ČSSD do vládnutí i proto, aby rozptýlil pocit, že po vítězství ODS v nedávných volbách panuje „modrá diktatura“, který by ČSSD jistě notně přiživovala.
Některé kroky prezidenta naznačují, že o budoucnosti už přemýšlí. Varoval například, aby se ODS nepokoušela využít své převahy v Senátu k nestandardním postupům. Měl na mysli skutečnost, že by se Senát mohl pokoušet „přivěšovat“ na zákony, které schválí PS, nijak nesouvisející dodatky, jako třeba zrušení registračním pokladen. Protože by taková změna nemohla být za současné situace Sněmovnou přehlasována, platila by senátní verze zákona, kdyby jí Klaus nevetoval. To je pro něj nepříjemná situace.
Nejlepším řešením je tak pro Klause vznik velké koalice. Zatímco někteří komentátoři se rozčilují nad údajnou nejapností ČSSD, když si nárokuje post předsedy PS, Klaus mlčí, protože ví, že takový obchod je nezbytný jak pro možnou toleranci menšinové vlády vedené ODS, tak pro velkou koalici—pokud má mít ODS post premiéra.
Prezident tedy zatím činí na šachovnici vesměs správné tahy. Malé chyby se dopustil, jen když „zapomněl“ na kritéria, která uplatňoval při sestavování vlád po pádu Vladimíra Špidly. ČSSD musela prezidenta nejprve přesvědčit, že jí vedená vláda bude mít většinu. Klaus ví, že Topolánkova koaliční vláda s lidovci a zelenými většinu nemá, přesto mlčí. Veřejnost si zaslouží vysvětlení.
Klaus také zbytečně přiživuje pocit, že může nastat „modré dusno“, když nyní vetuje zákony, které prošly parlamentem před volbami. Sněmovna už nemůže o jeho vetech hlasovat, takže to trochu připomíná tenisový zápas, v němž jeden ze soupeřů odešel do šaten, zatímco ten druhý pokračuje ve hře.
Obecně je ale Klaus—jako vždy—o krok vpředu před ostatními politiky. Z toho, co pro něj bude výhodné za dva roky, lze usuzovat, co udělá nyní. I proto je nepravděpodobné, že by preferoval koaliční vládu Mirka Topolánka jako trvalé řešení. A je ještě méně pravděpodobné, že by v případě, že tato vláda nedostane důvěru PS, měsíce otálel s jmenováním vlády nové, aby umožnil Topolánkovi vládnout v demisi. Takový „ústavní puč“ by se na podzim nejvíce vymstil právě jemu.
Právo, 13.6.2006