Strana zelených si o minulém víkendu odhlasovala, že její předseda Martin Bursík má dále jednat o ustavení nové vlády. Jak prvotní rozhodnutí Bursíka vstoupit do jednání o nové vládě s občanskými demokraty a lidovci, tak potvrzení tohoto kursu stranickými orgány, je ale nejspíš taktická chyba, která se může zeleným vymstít.
Zelení byli vyneseni do parlamentní politiky zásluhou několika očekávání, z nichž možná to nejdůležitější bylo spojeno s „antisystémovostí“ strany. Mnozí z voličů, kteří si dlouhodobě stěžovali, že nemají koho volit, vsadili na SZ, protože doufali, že trochu provětrá zatuchlá zákoutí české politiky, v nichž se už od vzniku České republiky pohybují de facto stejné strany.
Volební výsledky byly ale takové, že při pokračující izolaci komunistů není možné sestavit žádnou většinovou vládu, jíž by se mohli zelení účastnit. A i kdyby taková vláda byla možná, byl by vliv SZ na vládní politiku vzhledem k jejich pouhým 6 mandátům mizivý.
Ve vládě, o jejíž vytvoření nyní usilují, jsou v dvojitém klinči. K mocnému sevření jejich o poznání silnějších případných koaličních partnerů se přidává i sevření levicové opozice, bez níž nebude možné vládu ustavit a bez níž vláda neprosadí žádný důležitější zákon. V takové situaci se může v očích veřejnosti jevit snaha SZ vstoupit do menšinové vlády jako poněkud překvapivé bažení po nějakém tom vládním postu. Tento pocit je bezpochyby umocňován rozporem s puncem „disidentství“, který strana měla před volbami.
Problematická je také snaha SZ spolupracovat za daných okolností s jedním politickým táborem. Kdyby byla povolební konstelace taková, že jedině ODS může vytvořit většinovou koaliční vládu, vstup do takové vlády by zeleným nejspíš prominuli i ti její příznivci, kteří inklinují k levici. SZ by mohla věrohodně tvrdit, že není pravicová, a že v takové vládě bude plnit roli onoho již zmíněného „disidentského“ korektivu.
Když se ale SZ snaží o vytvoření menšinové vlády s ODS a lidovci, jeví se jako strana inklinující k pravici, ať už její předseda opakuje kolikrát chce, že zelení nejsou ani pravice, ani levice. To jistě otřese mnohými levicovými liberály, kteří dali SZ přednost před ČSSD, ale kteří se dozajista nerozhodovali mezi SZ a ODS, protože by občanské demokraty nikdy nevolili.
Už proto, že SZ neví, kolik takových voličů bylo, ani celkově jaké skupiny voličů pro stranu hlasovaly, měla by být mnohem opatrnější, jak se její povolební počínání jeví. V situaci, kdy voliči dali velmi silný mandát dvěma velkým stranám, který ještě ke všemu vyústil do povolebního patu, dávalo by smysl, kdyby zelení hned po volbách oznámili, že budou v opozici.
Řešení povolební situace jde tak jako tak mimo ně. Pokud ve vládě skončí, bude to z milosti ČSSD. A celkové řešení povolební situace je víceméně jen v rukou ODS a ČSSD. Ty se buď dohodnou na tom, že ČSSD bude tolerovat vládu, o jejíž vytvoření SZ usilují, nebo nakonec malé strany obejdou a najdou řešení jen mezi sebou. Pokud nastane to druhé, bude odchod SZ do opozice vypadat už jen jako nechtěná nutnost.
Do opozice měla SZ za dané situace odejít i proto, že si potřebuje ujasnit svou identitu. Vylučování členů jenom proto, že se hlásí k levici, zatímco strana vyjednává o vytvoření středopravé vlády, nemůže působit dobře na levicové příznivce strany, kterých je nepochybně mnohem více, než jen ti vyloučení. SZ prostě nevstoupila na parlamentní dráhu nejlepším způsobem, což se může projevit už v prvních povolebních průzkumech veřejného mínění, tak ve snahách strany o slušný výsledek v podzimních senátních a komunálních volbách.
Hospodářské noviny, 13.6.2006