Na posledním summitu Evropské unie byla jedním z témat tzv. absorpční kapacita EU při přijímání nových členů. Toto téma má být i jedním z hlavních, které chce během svého předsednictví nastolit Finsko.
Co to ale ona „absorpční kapacita“ vlastně je? Obvykle se jí míní především schopnost EU ekonomicky strávit přijetí další země. A protože země, které klepou na dveře EU s žádostí o členství, jsou vesměs mnohem chudší, než je průměr EU, jde prý především o schopnost EU pozvednout tyto země s pomocí různých fondů a další pomoci na přijatelnou ekonomickou úroveň. Koneckonců EU je dlouhodobě založena na tom, že mezi jejími členskými zeměmi, ani mezi jejími jednotlivými regiony, nepanují propastné ekonomické rozdíly.
Takto chápaná absorpční kapacita byla samozřejmě testována až do krajnosti při poslední vlně rozšíření, v níž byly zahrnuty země podstatně chudší, než je průměr EU. Navíc výzvou pro „absorpční kapacitu“ EU byla i struktura hospodářství některých těchto zemí, zejména Polska. Vzhledem ke štědrým zemědělským dotacím v EU je každá země s rozsáhlým (a zastaralým) zemědělským sektorem pro EU problém. K tomu všemu přistupuje i skutečnost, že ekonomická podpora bohatších zemí těm slabším má své meze. V EU se rozmáhá vlna národního egoismu, což se projevilo například bojem o rozpočet na roky 2007-2013.
Pokud bychom chápali „absorpční kapacitu“ jen jako ekonomické hledisko, bylo by možné s tímto pojmem poměrně přesně pracovat. Bylo by například možné spočítat, jakou podporu vzhledem ke stupni dosaženého ekonomického vývoje, bude asi ta která země potřebovat—i když je samozřejmě jasné, že efektivita pomoci z EU záleží také na schopnosti institucí té které země takovou pomoc využít, stejně jako závisí na celkové politické kultuře a ekonomickém prostředí.
Problém je, že „absorpční kapacitu“ není možné zúžit jen na ekonomická hlediska. „Absorpční kapacita“ má i politické, psychologické a kulturní dimenze, které je mnohem těžší kvantifikovat, než hlediska ekonomická.
Oč jde? Tak především je jasné, že žádné další horizontální rozšíření EU (přijetí nových členů) za současný stav není reálné, pokud nedojde též k vertikálnímu prohloubení integrace. V EU si je tohoto dilematu většina politika vědoma, jenže po odmítnutí Evropské ústavy ve Francii a Nizozemsku se téma hlubší politické integrace dostalo na vedlejší kolej. I tak je jasné, že bez zpružnění rozhodovacích procesů nejen nemůže Unie sestávající například z 30 členských zemí fungovat, ale dokonce hrozí nebezpečí vnitřního chaosu. Jinými slovy: „absorpční kapacita“ EU je dána nejen její schopností ekonomicky strávit nové členy, ale také schopností politicky fungovat i s více členy.
Existují ovšem i další hlediska. Například již zmíněné hledisko kulturní, pod nějž lze zařadit například schopnost jak jednotlivých zemí, tak EU jako celku, strávit příliv nových kultur, zvyků, apod. Hrozba tzv. polského instalatéra, která byla používána odpůrci Evropské ústavy ve Francii, neměla jen ekonomické dimenze (Levná pracovní síla z východu nám bere práci.), ale i kulturní (Co je to vlastně za lidi?).
Jinými slovy: kulturní hledisko je úzce spojeno jak s migrací lidí uvnitř EU, tak s imigrací ze zemí mimo EU. Tyto roviny se přitom často mísí. A směšování přílivu lidí z chudších zemí EU s přílivem imigrantů ze zemí mimo EU bude o to intenzivnější, oč odlišnější od současných zemí EU budou noví členové. Potíž je v tom, že všechny země, které nyní žádají o členství (ať už je to Turecko nebo země západního Balkánu) jsou kulturně od současné EU dosti odlišné.
„Absorpční kapacita“ stávající EU ve vztahu k těmto zemím je tak dosti nejasná, protože kulturní hlediska jsou často nevypočitatelná. Stejné jevy, které v jednu chvíli přispívají blahodárně do kotle multikulturalismu, mohou v jiný okamžik tvořit třaskavou politickou směs. Přijímání dalších—kulturně odlišných—zemí tedy bude vždy politickou neznámou a může mít různé dopady v různých zemích. Například diskuse o přijetí Turecka nemusí vyvolat otřesy v zemích, jako je Česko, které zatím nemají zkušenosti s velkými přistěhovaleckými komunitami z islámských zemí. Zcela jiný dopad může mít taková diskuse naopak v Německu nebo ve Francii.
A je zde i již zmíněný faktor psychologický, který úzce souvisí s faktorem kulturním. Každá země si bude klást otázku, zda je právě pro ni další rozšíření prospěšné. Odpověď bude záviset na konkrétní ekonomické situaci, velikosti přistěhovalských komunit, nebo například na tom, zda taková země ztratí s dalším rozšířením kousek svého vlivu. Například ve Francii je právě posledně zmíněná otázka velké téma. Francie vždy viděla EU i jako nástroj k prosazování francouzských zájmů. S každým novým členem ale celkový vliv Francie v EU klesá.
„Absorpční kapacita“ je tedy do značné míry téma efemérní, a EU se proto jen těžko dopracuje k nějaké přesné definici. Stejně jako mnoho jiných dilemat spojených s evropskou integrací, odpovědi bude nakonec možné najít jen v konkrétní praxi.