Jejich čin však zároveň nastoluje složité dilema. Novináři totiž prozradili, že jízdu Husákova automobilu nemonitorovali například s pomocí hlídek rozestavěných podél cesty nebo z pronajaté helikoptéry, ale že za policejním prezidentem jeli. To však znamená, že řidič vozu novinářů (ať už to byl jeden z nich nebo někdo najatý) musel spáchat úplně stejné přestupky jako policejní prezident.
MF DNES spočítala, že policejní prezident se dopustil tolika dopravních přestupků, že nový silniční zákon by jeho jízdu ohodnotil třinácti trestnými body, pokutou 22 500 korun a zabavením řidičského průkazu. Sledovali-li však novináři Husáka ve vlastním autě, ohodnotil by nový silniční zákon jejich jízdu úplně stejně.
Husák se nakonec sám potrestal – i když trestem menším, než jaký by dostal na základě zákona. Veřejné mínění je rozpolcené. Jedni argumentují, že policejní prezident nemá na takové pochybení nárok a měl by rezignovat. Druzí oceňují, že chybu uznal a sám se potrestal – i když trest měl asi odpovídat tomu, jaký by dostal běžný občan.
Z veřejné diskuse by se přitom neměly vytratit důležité otázky. Co vše si mohou novináři dovolit, když chtějí ukázat, že někdo porušuje zákony? Mají v takové situaci právo sami zákony porušovat? A pokud už zákony poruší, neměli by být připraveni nést za to nějaké následky, i když je porušili takříkajíc ve „veřejném zájmu“?
A i kdybychom uznali, že ve veřejném zájmu mají novináři právo občas porušit zákon, je třeba se ptát, jaký veřejný zájem je dostatečně velký, aby takové porušení zákonů mohlo být považováno za přijatelné. A je zde i další problém. Jsou extrémní situace, kdy lze někoho přichytit při porušování zákona zase jen s pomocí porušení zákona. V případě policejního prezidenta Husáka by MF DNES mohla například rozestavit po trase jeho cesty hlídky s radary, a nebylo tedy nutné ho sledovat v autě. Navíc: zákon lze porušit tak, že neohrozíme životy jiných nebo tak, že tak činíme.
Extrémně rychlá riskantní jízda nepochybně patří do druhé kategorie. Naskýtá se pak otázka, zda máme právo ohrožovat životy jiných jenom proto, že chceme usvědčit veřejného činitele, že riskuje to samé.
Je nepochybně dobré, že se zásluhou novinářů ocitl na pranýři veřejný činitel, který porušuje zákon -navíc činitel, který má z titulu své funkce dodržování zákonů na starosti. Jenže veřejnými činiteli svého druhu jsou i novináři. Poděkujme jim za výsledek jejich akce, ale ptejme se též po prostředcích, které použili. Pokud byly nezákonné, zaslouží si i oni trest?
Veřejnými činiteli svého druhu jsou i novináři. Ptejme se po prostředcích, které použili. Pokud byly nezákonné, zaslouží si i oni trest?