Co říkáte současnému vývoji na české politické scéně? Myslíte, že za současné situace vůbec může dojít ke vzniku vlády?
Myslím, že nějaká vláda vznikne, ať už na celé čtyři roky, nebo taková, která by zemi dovedla k předčasným volbám. Víceméně se domnívám, že řešení bude nalezeno mezi dvěma největšími stranami, tj. ČSSD a ODS.
Mluvilo se o různých variantách – menšinové vládě, velké koalici, trojkoalici ODS, KDU-ČSL a Zelených, úřednické vládě nebo i duhové koalici všech stran s výjimkou KSČM. Kterou z nich vnímáte jako nejrealističtější a která by mohla mít největší šanci na „rozumné“ fungování?
Volby v podstatě vyprodukovaly jako jediné možné řešení nějakou formu velké koalice mezi ODS a ČSSD a myslím, že to je také jediné stabilní řešení. V jeho rámci je možné uvažovat o plně politické vládě, ve které by byly tyto dvě strany, o úřednické vládě podporované ODS a ČSSD a je možné uvažovat i o vládě polopolitické, v níž by ODS jako vítězná strana měla politické zastoupení a ČSSD by do ní poslala pouze experty. Variant je mnoho, ale řešení musí vzejít z jediného většinového výsledku, což znamená velkou koalici. Všechny ostatní většinové koalice by musely zahrnovat komunistickou stranu, což v české politice není reálné.
Je možné, aby taková vláda – když vezmeme v úvahu varianty, které jste nastínil – byla akceschopná?
Záleží na tom, na čem jsou politici schopni se domluvit. Podle mne už dokonce existuje program, který by tato velká koalice mohla přijmout. Před rokem jej sepsal Martin Jahn a jeho reformní tým. V době, kdy byl napsán byl pro sociální demokracii příliš radikální, pravicový a pro ODS příliš umírněný, ale nyní by to byl program reforem, který by byl podle mého soudu vynikajícím základem pro kompromis.
Kromě toho jsou určité reformy, které prostě potřebují dohodu přes politický střed, ať už je to reforma penzijního systému, zdravotnictví nebo systému financí. Proto je podle mého soudu poněkud kontraproduktivní pokoušet se sestavovat za těchto okolností menšinovou vládu Trojkoalice, která by pro takovéto reformy stejně musela získat nějakou formu souhlasu ČSSD.
Jinými slovy se s ČSSD shodujete v názoru, že trojkoaliční koncept je mrtvý…
Je mrtvý v podobě, ve které byl původně prezentován, tedy na celé čtyři roky. A myslím, že nedává velký smysl ani ve své poslední – pouze roční – variantě. Kdyby totiž taková vláda měla omezený mandát pouze na dovedení země k předčasným volbám, na změnu volebního systému a schvální rozpočtu, je opět možné logicky argumentovat, že takovéto zásadní změny se dělají lépe ve dvou než ve čtyřech. Navíc, jak bylo řečeno, by to vyžadovalo podporu sociální demokracie.
Co vnímáte jako největší překážku ve vyjednáváních?
Překážek je několik. Za prvé – pokud by ODS byla ochotná postoupit místo předsedy Poslanecké sněmovny ČSSD, mohla být situace odblokována už před několika týdny a, i když by musela pracovat na získání důvěry ve sněmovně, byla by tu vláda Mirka Topolánka. Problémem tu je „politická hamižnost“, kdy strana, která vyhrála volby největším počtem hlasů, ale nikoli pokud jde o schopnost sestavit vládu, se řídí taktikou „vítěz bere vše“. Včetně vlády a předsedy Sněmovny. Myslím si, že za situace, kdy ODS jasně bude v čele vlády, by bylo logické dát druhé nejsilnější straně post předsedy Sněmovny a situace by se vyřešila.
Další problém vidím na straně sociální demokracie, která by také mohla být velkorysejší a postoupit místo předsedy Sněmovny Trojkoalici. Pak by se o přežití vlády ODS, nebo jí vedené, rozhodovalo na půdě Sněmovny.
Za třetí je velkým problémem role prezidenta republiky, který se nezapojil aktivně do povolebních jednání. Možná k tomu má své taktické důvody – koneckonců i jemu jde o znovuzvolení a možná se nechce jevit jako někdo, kdo politickou scénu tlačí k řešení, které bude výhodné pro něj. Kvůli tomu chybí moderátor zablokované situace, který by byl schopen stranám řešení navrhovat a tlačit je k němu. Navíc prezident už předem vyhlásil, že ve druhém pokusu nedá šanci sociální demokracii, což tuto stranu nutí, aby usilovala o post předsedy Sněmovny a měla tak šanci sestavovat vládu alespoň ve třetím pokusu.
Vy tedy iniciativu prezidenta Klause, kdy si zve jednotlivé předsedy stran k jednáním, nevnímáte jako dostatečně aktivní zapojení do toho dění…
Myslím, že tato iniciativa prezidenta Klause přišla příliš pozdě, více než 6 týdnů po volbách. Navíc prezident vidí, že ať už vznikne jakákoli vláda, třeba i trojkoaliční, řešení se stejně nakonec musí najít mezi ODS a ČSSD, alespoň v podobě podpory ze strany sociální demokracie. Prezident už měl dávno uspořádat setkání ve formátu Klaus – Topolánek – Paroubek a aktivně pomáhat s hledáním řešení.
Za třetí by prezident mohl vyvinout větší tlak na jednající strany – a zejména na ODS – kdyby využil svého práva jmenovat předsedu vlády, což by znamenalo nutnost dodržet ústavní lhůty. Prezident se vlastně už dva měsíce pohybuje v mimoústavním rámci, kdy ještě nebyl nikdo oficiálně jmenován premiérem, což jen přispívá k současnému patu.
Vraťme se ještě k překážkám ve vyjednávání. Myslíte si, že by se situace okolo vyjednávání mohla trochu uvolnit, kdyby své posty opustili vrcholní představitelé některých stran? Mám na mysli konkrétně Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka…
Vyjednávání by se zcela určitě posunula, kdyby někdo jiný vyjednával za ODS, ale nejsem si jist, že by to bylo nutné v případě sociální demokracie. Myslím, že Jiří Paroubek je pragmatický politik otevřený různým řešením s výjimkou menšinové vlády Trojkoalice.
Mirek Topolánek si svými předvolebními prohlášeními – řekl, že odstoupí, pokud by ODS nebyla schopna prosazovat svůj pravicový program v podobě, ve které vznikl, a za důvod ke svému odstoupení označil i velkou koalici – zavřel dveře k flexibilnějším řešením. Změna hlavního vyjednavače ODS by k posunu skutečně pomoci mohla.
Jak hodnotíte možnost – a pravděpodobnost – předčasných voleb? Je k nim vůbec mezi politickými stranami vůle?
Za prvé bych řekl, že volání po předčasných volbách je v této situaci, osm týdnů po volbách řádných, nedemokratické. Vnímám je jako snahu revidovat výsledky hlasování.
Druhá věc je, že předčasné volby jsou z ústavního hlediska poměrně složitá věc. A pokud bychom k nim skutečně došli standardní ústavní procedurou – například pádem tří po sobě jdoucích vlád – tak to může trvat velice dlouhou dobu, protože Ústava nestanoví prezidentovi žádné lhůty do kdy musí někoho pověřit sestavením vlády. Situace, kdy by zde vládly vlády de facto prozatímní – bez důvěry parlamentu, nebo v demisi – by mohla trvat i rok, což by pro Českou republiku rozhodně nebylo dobré.
A do třetice – z předčasných voleb by asi nejvíce těžili komunisté, protože voliči by jistě „ocenili“ neschopnost předáků demokratických stran dospět k dohodě. Do parlamentu by se naopak vůbec nemusela dostat Strana zelených. Takže by se mohlo stát, že i když by ODS znovu vyhrála volby, většinu v parlamentu by získali společně sociální demokraté a komunisté. A to rozhodně není výsledek, který si od předčasných voleb slibují mnozí lidé na pravici.
Hodně se v souvislosti se současnou situací mluví o revizi volebního zákona respektive Ústavy. Jak se na tuto možnost díváte Vy jako politolog?
Politici o této možnosti mluví v teoretické, politické rovině, aniž by občany informovali o tom, že v momentální situaci k tomu v podstatě neexistuje potřebná ústavní většina. Posílení většinových prvků, tak jak si je představují velké strany, by za současných okolností neprošlo, protože sociální demokracie a ODS nemají většinu v Senátu. Navíc změna volebního zákona by měla být záležitostí nějaké hlubší diskuse a měla by být provázána s dalšími ústavními změnami, jako třeba se změnou role Senátu. Účelovou změnu, která by reagovala jen na výsledky voleb, považuji za velmi nešťastné řešení, které by se nám vrátilo jako bumerang.
Autor rozhovoru: Dina Podzimková