Prezidenta Václava Klause lze v zapeklité povolební situaci jistě kritizovat za leccos. Mohl být například aktivnější coby moderátor povolebních vyjednávání. A zcela určitě neměl už dopředu oznamovat, že při případném neúspěchu předsedy občanských demokratů Mirka Topolánka nedá šanci sestavit vládu v druhém kole předsedovi sociálních demokratů Jiřímu Paroubkovi.
Za co si prezident Klaus ale kritiku rozhodně nezaslouží, je výtka předsedy Strany zelených Martina Bursíka, že se prý snaží napomoci vzniku vlády založené na nějaké formě spojenectví mezi ODS a ČSSD—a to zejména proto, že mu to pomůže ke znovuzvolení do prezidentské funkce v lednu 2008.
Klaus si coby zkušený politik od počátku jistě uvědomoval, že vláda vzniklá na základě menšinového projektu trojkoalice má minimální šance na úspěch—ať už při hlasování o důvěře nebo (pokud by vznikla) při prosazování své politiky. Žádný prezident, pokud nechce utrpět ztrátu prestiže, si nemůže dovolit podporovat vládní projekt, který je už dopředu víceméně odsouzen k nezdaru.
I proto byly naivní výzvy, aby Klaus umožnil konání předčasných voleb—například tak, že by nějak přispěl k neúspěchu tří po sobě jdoucích pokusů sestavit vládu. Zcela ignorovaly skutečnost, že prezidentovým hlavním úkolem v ústavním systému je vytvářet stabilitu—nikoliv vycházet vstříc účelové politické objednávce.
Klaus je zdatný analytik, a proto už od okamžiku, kdy skončily volby, věděl, že jediným stabilním řešením je velká koalice ODS a ČSSD—jakkoliv to není řešení ideální. Věděl také, že kdyby o takové řešení usiloval on sám, byl by hned zpočátku obviněn z toho, z čeho jej nyní obviňuje Bursík.
Navíc věděl, že Topolánek si už před volbami víceméně zavřel ke spolupráci s ČSSD dveře prohlášeními, že velká koalice je pro něj absolutně nepřijatelná. Přesto dal Topolánkovi šanci, jenže ten dokázal, že opravdu, ale opravdu nechápe, že politika je umění možného. Nejpíš i proto, že Klaus tušil, že Topolánek správné řešení nenajde, protahoval mimoústavní proceduru, v níž byl Topolánek požádán o vedení povolebních vyjednávání, ale nebyl oficiálně jmenován.
Klause není třeba kritizovat ani za to, že chce být znovu zvolen, a že mu je proto nejmilejší taková vládní konstelace, která jeho znovuzvolení může usnadnit. Každý politik se snaží maximalizovat své zisky.
V současné politické situaci jsou tak jen dva aktéři, kteří si počínají racionálně, protože správně přečetli volební výsledky–Klaus a Paroubek.
Pak je zde předseda lidovců Miroslav Kalousek, který si svou podporou trojkoalice snažil zachránit kůži, protože skončí-li lidovci v opozici, bude jeho předvolební sázka na ODS velkou prohrou. Topolánkova neschopnost racionálního politického úsudku byla už zmíněna výše.
Zcela specifickou kapitolou je pak Bursík. Kdyby správně zanalyzoval volební výsledky, viděl by hned po volbách, že jediným východiskem bude nakonec nějaká dohoda mezi ODS a ČSSD. Mohl si ušetřit trapné přicmrndávání v projektu, který byl od počátku odsouzen k nezdaru už proto, že jeho aktéři se chtěli spoléhat na toleranci strany, na kterou před volbami všichni naházeli tuny špíny. Kdyby zelení odešli hned po volbách do opozice s tím, že řešení nechávají na vítězích, mohli už dva měsíce sbírat politické body. Namísto toho se v očích mnoha voličů znemožnili.
Právo, 8.8.2006