K odblokování povolebního patu v očích veřejnosti nepochybně přispěl prezident Václav Klaus.
Paroubkova demise a Topolánkovo jmenování ale neřeší základní dilema: stabilní vládu nelze na základě červnových volebních výsledků vytvořit bez zásadní dohody mezi občanskými a sociálními demokraty. Prezidentovy síly by se tedy měly napnout především k řešení tohoto úkolu. Nepřesvědčí-li totiž tvrdohlavé předsedy ODS a ČSSD, aby se domluvili, riskuje, že menšinová vláda ODS, v čele s Topolánkem, utrpí při hlasování o důvěře výprask. A jelikož z prezidenta, který vládu jmenuje, nelze sejmout odpovědnost za to, zda vláda, která žádá o důvěru, je v PS „průchodná“, riskuje Klaus, že body, které u veřejnosti nedávno nasbíral, zase ztratí.
Navíc, padne-li Topolánkova vláda už při hlasování o důvěře, bude Klaus v prekérní situaci. Jiří Paroubek dokázal totiž veřejnost přesvědčit, že prezident přehodnotil svá původní slova, že by při druhém pokusu o sestavení vlády Paroubka nejmenoval premiérem. Pokud by Paroubka vskutku jmenoval, rozzlobí ODS; pokud by tak neučinil, bude značná část veřejnosti nepochybně souhlasit s příměrem Davida Ratha o vrtošivém staříkovi na Hradě.
Obecně Klaus působí od vyhlášení volebních výsledků dosti bezradně. Například prý dospěl k přesvědčení, že je třeba postupovat vpřed malými krůčky. Své rozhodnutí pověřit Topolánka po volbách „mimoústavně“ jen jakousi politickou sondáží obhajoval s tím, že nepovažoval za vhodné abychom měli dva předsedy vlády. Sám prý zažíval absurdní situaci v roce 1997, kdy vedle něho, jako tehdejšího předsedy vlády existoval i designovaný premiér Tošovský.
Po dvouměsíčním váhání ovšem Klaus nakonec Topolánka oficiálně jmenoval, přičemž prohlásil ústy svého mluvčího toto: „Žádné dvojvládí neexistuje, je to normální situace po volbách, na kterou je ústava připravena.“ Zlatá slova. Ústava byla na takové řešení připravena už den po volbách, jediným problémem byla neschopnost politických stran zvolit nové vedení PS a umožnit tak demisi Paroubkovy vlády. Jenže i k tomuto zablokování Klaus přispěl, když dopředu avizoval, že v případě Topolánkova neúspěchu, nepověří sestavením vlády Paroubka.
Při pohledu na Klausovy dosavadní chyby není důvod k optimismu. Prezident, který vyznává „malé krůčky“, jen těžko bude schopen přesvědčit Topolánka a Paroubka, že menšinová vláda ODS je nesmysl, protože buď vůbec nepřežije hlasování o důvěře, nebo bude pod enormním tlakem opozice a navíc bude čelit obviněním, že se opírá o novou oposmlouvu.
Topolánek se již ostře ohradil proti plánu ČSSD případně tolerovat jeho vládu jen dva roky a vcelku logicky tvrdil, že pád vlády jen několik měsíců před tím, než se ČR ujme předsednictví Evropské unie, je neodpovědné řešení. Zároveň ovšem ODS zlomyslně pustila do médií návrh ČSSD na velkou koalici obou stran, který se zaštiťoval právě nutností stabilní vlády v době příprav předsednictví EU. Co na tom, že velká koalice je ve světle volebních výsledků jediným stabilním řešením!
Klausovým preferovaným řešením by tedy měla být velká koalice bez ohledu na to, že bude podezříván ze snahy zajistit si znovuzvolení. Jeho manévrovací prostor je nyní ale značně omezen, protože ústava stroze říká, že prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády. Kdyby prezident Topolánkovu vládu jmenovat odmítl coby nestabilní řešení, způsobil by ústavní krizi. Jinými slovy: až do svého jmenování premiérem byl Topolánek rukojmím Klause, nyní je to spíše naopak.
Právo, 18.8.2006