Premiér a předseda občanských demokratů Mirek Topolánek prohlásil, že pokud by hlasování o důvěře jeho vládě skončilo sto hlasů na sto, nemusela by vláda podat demisi. To by prý musela udělat, jen kdyby hlasů pro vládu bylo méně než sto, ale i pak lze demisi různě oddalovat.
Proti tomuto naprosto nehoráznému výkladu ústavy se je třeba ohradit hned z několika důvodů. Pokud jde o jeho věcnou nesmyslnost, vyjádřili se už ústavní experti. Logicky vysvětlili, že stejně jako není přijat zákon, který podpořil a odmítnul stejný počet poslanců, nedostane důvěru vláda, pro kterou hlasoval stejný počet poslanců, jako byl proti.
Mnohem více alarmující je, že Topolánkova slova nevycházejí z nějaké neznalosti ústavy, nýbrž reprezentují pokračující snahu ODS účelově vykládat ústavu proti jejímu duchu nebo jí přímo ohýbat. Zazněly například hlasy, že prezident nemusí po případném odmítnutí Topolánkovy vlády ve Sněmovně, nijak spěchat se jmenováním nového předsedy vlády, neboť mu ústava neukládá žádné časové limity.
Neúnavný ústavní kutil Marek Benda zase navrhnul, že PS by se nemusela k žádosti o vyslovení důvěry vládě po nějakou dobu vyslovit, což by vládě umožnilo zůstat u moci déle. Topolánek nyní nabídl ještě „kreativnější“ řešení, když říká, že i když vláda nedostane důvěru, nemusí hned podat demisi.
Ústava sice bez dalších podrobností stanoví, že vláda podá demisi, jestliže PS zamítla její žádost o důvěru, ale z dikce tohoto ustanovení je naprosto jasné, že vláda má demisi podat okamžitě poté, co důvěru nedostala. Navíc se ústava jistí tím, že umožňuje v článku 75 prezidentovi toto: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat“.
Případný Topolánkův pokus vysvětlovat si ústavu podle svých politických potřeb by tedy vystavil nepříjemné zkoušce i prezidenta Václava Klause. Ten by měl Topolánkovi raději už dopředu vzkázat, že jakékoliv snahy o kroky zavánějící ústavním „pučem“, utne hned v zárodku.
Bývalý premiér Jiří Paroubek byl tvrdě kritizován za to, když ve svém povolebním projevu řekl, že „demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný jen s únorem 1948“. Paroubek tento výrok učinil v souvislosti s nevybíravými metodami ODS během volební kampaně, a později se za něj omluvil.
Pokud by se ale Topolánek opravdu pokoušel prosadit svůj naprosto nehorázný výklad ústavy, může Paroubek klidně odvolat, co odvolal, a použít tuto formulaci znovu. Během volební kampaně i po ní byl právě on obviňován z toho, že pokud ČSSD a komunisté budou mít většinu, dojde prý k útoku na demokracii. Paroubek kontroval slovy o nebezpečí „modré diktatury“.
Údajnou nebezpečnost vlády ČSSD opřené o KSČM si zatím nemůžeme ověřit. Varování o „modré diktatuře“ se ale tak trochu začínají naplňovat. Ústavní „puč“, o kterém přemýšlí Topolánek, by byl skutečně tvrdou ranou demokracii, srovnatelnou s únorem 1948 přinejmenším v tom, že má zajistit vládu jedné strany s pomocí pošlapání ústavy.
Lidovci i zelení Paroubka po jeho povolebním projevu tvrdě kritizovali, dokonce s ním odmítali jednat. Pokud Topolánek svou interpretaci ústavy neodvolá, mají skvělou příležitost osvědčit svou starost o demokracii znovu. Tentokrát tak, že nepodpoří Topolánovu vládu–už proto, aby nevznikly o její legitimitě žádné pochybnosti.
Právo, 20.9.2006