Navzdory patovému výsledku voleb a následným průtahům při sestavování nové vlády na tom Český republika zatím nebyla špatně–zejména ve srovnání s ostatními zeměmi Visegrádu, v nichž politický vývoj vzbuzuje oprávněné obavy. Hospodářství dále rostlo a země netrpěla politickou nestabilitou. Zahraniční investoři se sice divili, proč se v patové povolební situaci nemohou dvě největší strany dohodnout na společné stabilní vládě, ale nebyl důvod k panice.
Dobrý obraz země v zahraničí ovšem v posledních týdnech bere rychle za své. Přitom dobrá pověst je tou nejcennější devizou v globalizovaném světě, v němž kapitál může odejít tak rychle, jak přišel, nebo nepřijít vůbec. Proč jí tedy politici ničí? Co se děje?
Ve zkratce by se dalo říci, že vzájemná politická nevraživost dvou největších stran přerostla do soubojů, v nichž i jen dočasné vládnutí jedné strany je používáno nikoliv ke správě země, ale k nevybíravému vyřizování účtů s protivníky. Ministři této dočasné vlády horečně čistí vládní instituce nejen od náměstků, ale i od dalších úředníků—jakoby setrvání těchto lidí alespoň do hlasování o důvěře bylo nebezpečím pro české hospodářství a demokracii. To vše v zemi, která si právě v minulém období počínala neobyčejně úspěšně.
Jeden ministr odvolá ještě téměř z nemocničního lůžka ředitele Národního divadla, vláda vzápětí bez jasných důvodů zlikviduje šéfa české zahraniční rozvědky. Jedná se přitom o významné instituce, jejichž šéfové mají v zahraničí mnoho partnerů. Ti se nejspíše dost diví. Důvody odvolání jsou nejasné, dodatečné ospravedlňování těchto čistek poněkud nejapné.
Další ministr začne dávat do novin inzeráty, v nichž s intenzivním stranickým zápalem vykresluje stav českých financí v tak katastrofických barvách, že to nemůže vnímání českého hospodářství v zahraničí neuškodit. Když se náměstek, který byl nepostradatelný pro devět ministrů, ohradí proti účelovému zkreslování faktů v těchto inzerátech, je vyhozen.
Samostatnou kapitolou je ministr vnitra. Ano, ten, který na základě textové zprávy od údajného novináře, neváhá rozjet aféru, v níž je předchozí vláda obviněna z fízlování politiků i novinářů, a Česká republika je vykreslována téměř jako policejní stát. Aby své tvrzení dokázal, zveřejní jeho strana svévolně o dva týdny později tajné informace, z nichž ovšem vyplyne nanejvýš to, že všechny odposlechy nařídil soudce podle platných zákonů.
Mezitím zaplaví vláda hlavní město samopalníky—údajně v reakci na údajnou teroristickou hrozbu. Terorismus jistě nelze podceňovat, ale hrozbám terorismu čelí i jiné evropské země. Jen v Česku se ale pořádají manévry navozující atmosféru stanného práva.
Ekonomické škody, které už napáchal ministr financí svými inzeráty, jakož i škody, které páchají naddimenzovaná bezpečnostní opatření turistickému průmyslu, se jen těžko dají vyčíslit. Obecně se obraz země v zahraničí začíná měnit z ekonomicky kvetoucí malé demokracie uprostřed Evropy v kousek Balkánu.
Západní pozorovatele, kteří nyní Česko bez velkého přemýšlení přihazují ke zbytku Visegrádu, nemůže nikdo obviňovat z předpojatosti. Co vidí, je země, která si neumí vládnout. Vidí stát, který je tři měsíce po volbách na nejlepší cestě k dalším, protože politici spolu neumí mluvit. Jediné, na co se vzmohou, jsou stále trapnější mocenské hrátky. Je jen otázkou, kdy se toto vše projeví v hodnocení mezinárodních ratingových společností, a Česká republika tak bude mít o nutný kus dále k potřebným investicím i levným penězům.