Mnozí čeští politici i publicisté hovoří o předčasných volbách jako o hotové věci. Dokonce i bývalý prezident Václav Havel prohlásil, že předčasné volby jsou prý nevyhnutelné. Současný prezident zase vzkazuje až ze Singapuru, že pád Topolánkovy vlády znamená, že se vyčerpaly „možnosti dohody“, čímž se nám zřejmě pokouší sdělit, že i on si už osvojil myšlenku předčasných voleb.
Jenže o předčasných volbách se snadněji mluví, než se k nim dá dojít—zejména když je zatím nechce sociální demokracie, lidovci jsou nejednotní, a komunisté váhají. Navíc politický vývoj má vždy svou vlastní, těžko předvídatelnou dynamiku. Zde je několik důvodů, proč může být nakonec vše úplně jinak.
Tak především, bez souhlasu ČSSD nelze k předčasným volbám dospět nějakým ústavním trikem, ani využitím jedné ze tří cest, která zná ústava, pokud jde o možnost předčasného rozpuštění Poslanecké sněmovny. Nejreálnější cestou k předčasným volbám je tak vyčerpání tří pokusů o sestavení vlády.
Jeden pokud byl již vyčerpán, jenže ten druhý bude mít svou vlastní, zřejmě mnohem komplexnější dynamiku. Není například jasné, jak Topolánkův neúspěch, jeho zřejmá neschopnost vyjednávat, ovlivní jeho postavení ve straně. Přičteme-li k tomu osobní problémy a nevysvětlené finance, nebylo by žádným překvapením, kdyby na listopadovém sjezdu nebyl zvolen do čela ODS.
ODS je paradoxně také v nevýhodné situaci, pokud jde o výsledky senátních a komunálních voleb. Tím, že měla až dosud tak silné postavení, bude za neúspěch považována jakákoliv její ztráta pozic. Šance zlepšit své postavení má spíše zatím neúspěšná ČSSD.
Ale i bez ohledu na výsledky voleb a Topolánkovo postavení v ODS vstoupí do hry nové skutečnosti. Například to, koho prezident Klaus pověří sestavením vlády v druhém pokusu. Pokud se totiž Klausovi nepodaří přesvědčit ČSSD, že nejlepším řešením je nějaká krátkodobí úřednická vláda, která by dovedla zemi k volbám v co nejkratším čase, bude mít jeho jmenování příštího premiéra dalekosáhlé důsledky, které mohou politickou scénu značně rozkymácet.¨
Když Klaus nepověří Paroubka, jak údajně neformálně slíbil, rozpoutá se litý politický boj, protože ČSSD se bude cítit podvedena. A může ve svůj prospěch docela dobře využít obrazu politického mučednictví, který pomohl po tzv. sarajevském atentátu Klausovi vstát v roce 1998 z politického popela.
Pokud Klaus jmenuje někoho jiného, bude to někdo z ODS, ale jen těžko opět Topolánek. Něco podobného by viděli jako frašku a komplot nejen občané, ale zřejmě například i někteří poslanci lidovců. Dokonce i zelení, kteří se k ODS přisáli jako pijavice, by mohli procitnout.
„Někdo jiný“ než Topolánek ovšem může být ochoten vyjednávat například o nějaké formě velké koalice—ať už v podobě dlouhodobější úřednické vlády nebo vlády plně politické. Tento „někdo jiný“ může být na rozdíl od Topolánka ochoten se domluvit s Jiřím Paroubkem anebo ho přesvědčit, že vládu velké koalice lze sestavit, pokud i ČSSD nabídne jako svého vládního lídra „někoho jiného“ a Paroubek se spokojí například s pozicí předsedy PS.
Podíváme-li se na hlasování o důvěře, není vyloučeno, že někteří lidovci by mohli odejít ze Sněmovny, kdyby se hlasovalo o menšinové vládě vedené Paroubkem, čímž by jí umožnili vzniknout. Je totiž otázka, zda v politické turbulenci budou ještě platit podpisy lidoveckých poslanců, že „nezradí“.
A pak je zde faktor psychologický. Čím reálnější budou předčasné volby, tím menší bude odhodlání všech těch poslanců, kteří byli v červnu zvoleni poprvé, jakož i těch, kdo nemají zaručeno volitelné místo na kandidátkách v předčasných volbách. Jednota některých stran se může začít drolit. Paroubek to ví, a právě proto je jeho odmítání předčasných voleb mnohem smysluplnější, než prozatímní nadšení pro ně v ODS a u zelených.
Právo, 7.10.2006