Česká republika–navzdory patovému výsledku červnových voleb a následným průtahům při sestavování nové vlády—na tom nebyla během léta špatně. Hospodářství rostlo a země netrpěla politickou nestabilitou dokonce i během zdlouhavých povolebních vyjednávání v létě tohoto roku. Zahraniční investoři se sice divili, proč se v patové povolební situaci nemohou dvě největší strany dohodnout na společné stabilní vládě, ale nebyl důvod k panice.
Poměrně dobrá situace v České republice ostře kontrastovala s politickými problémy v ostatních zemích visegrádské skupiny—v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku. Ten je v poslední době zdrojem obav.V Polsku se do vládní koalice vedené populisticko-konzervativní stranou Právo a spravedlnost nejprve dostali extrémní populisté a nacionalisté, načež se vládní koalice rozpadla. Pak přišel skandál způsobený pokusem blízkého spolupracovníka premiéra přetáhnout s pomocí politické korupce do vládního tábora opoziční poslankyni, a nyní se schyluje k předčasným volbám.
Na Slovensku se do vlády vedené levicově-populistickou stranou Smer dostaly dvě strany, které v polovině 90. přivedly Slovensko do mezinárodní izolace. Zejména účast nacionalistické Slovenské národní strany ve vládě zapůsobila jako rozbuška v maďarsko-slovenských vztazích. V Maďarsku samotném se pak konaly největší demonstrace od roku 1989, když byly zveřejněny nahrávky, na nichž maďarský premiér přiznává, že lhal o ekonomickém stavu země.
Kazy na dobrém obrazu země
Relativně dobrý obraz České republiky v zahraničí ovšem v posledních týdnech bere rychle za své. Přitom dobrá pověst je tou nejcennější devizou v globalizovaném světě, v němž kapitál může odejít tak rychle, jak přišel, nebo nepřijít vůbec. Proč jí tedy politici ničí? Co se děje?
Ve zkratce by se dalo říci, že vzájemná politická nevraživost dvou největších stran, která začala už v předvolebním období v podobě různých „mobilizací“ a vzájemného očerňování pravice a levice, přerostla do soubojů, v nichž vláda občanských demokratů, dříve nejsilnější opoziční strany, nebyla po svém ustavení využívána primárně ke správě země, ale k nevybíravému vyřizování účtů s protivníky.
Ministři této vlády začali horečně čistit vládní instituce nejen od náměstků, ale i od dalších úředníků okamžitě po nástupu do funkcí, ač šance vlády na schválení Poslaneckou sněmovnou při hlasování o důvěře byly minimální. Vypadalo to, jakoby setrvání vládních úředníků dosazených předešlou vládou alespoň do hlasování o důvěře bylo nebezpečím pro české hospodářství a demokracii. To vše v zemi, která si právě v minulém období počínala neobyčejně úspěšně.
Tak jsme byli například svědky toho, jak ministr kultury odvolává ještě téměř z nemocnice, kde se léčil, ředitele Národního divadla i šéfa českých památkářů, o náměstcích na ministerstvu nemluvě. Vzápětí vláda bez jasných důvodů zlikvidovala šéfa české zahraniční rozvědky-údajně kvůli reorganizaci tajných služeb. Jedná se přitom o významné instituce, jejichž šéfové mají v zahraničí mnoho partnerů. Ti se nejspíše dost divili, co že se to ve „stabilní“ České republice děje. Důvody odvolání byly nejasné, dodatečné ospravedlňování těchto čistek poněkud nejapné.
Ministr financí Vlastimil Tlustý pak začal dávat do novin inzeráty, v nichž s intenzivním stranickým zápalem vykresloval stav českých financí v tak katastrofických barvách, že to nemohlo vnímání českého hospodářství v zahraničí neuškodit. Koneckonců české noviny nečtou jen Češi. Když se náměstek Eduard Janota, který byl nepostradatelný pro devět ministrů, ohradil proti účelovému zkreslování faktů v těchto inzerátech, byl vyhozen.
Samostatnou kapitolou je ministr vnitra Ivan Langer. Ten na základě údajné textové zprávy od novináře, neváhal rozjet aféru, v níž byla předchozí vláda obviněna z fízlování politiků i novinářů, a Česká republika byla vykreslována téměř jako policejní stát. Aby své tvrzení dokázal, zveřejnila jeho strana svévolně o dva týdny později tajné informace, z nichž ovšem vyplynulo nanejvýš to, že všechny odposlechy nařídil soudce podle platných zákonů.
Mezitím vláda zaplavila hlavní město samopalníky—údajně v reakci na údajnou teroristickou hrozbu. Terorismus jistě nelze podceňovat, ale hrozbám terorismu čelí i jiné evropské země. Jen v Česku se ale pořádají manévry navozující atmosféru stanného práva. Není divu, že se mnozí lidé ptali, zda silácká reakce na teroristickou hrozbu není jen kouřovou clonou, jejímž účelem je zakrýt něco jiného, popřípadě vytvořit dojem, že v takto napjaté bezpečnostní situaci by bylo neodpovědné vyslovit vládě nedůvěru.
Toto vše pak bylo doprovázeno občasnými pokusy předáků ODS ohýbat „tvořivě“ ústavu. Předseda strany Mirek Topolánek tak například tvrdil, že jeho vláda by nemusela podat demisi, kdyby hlasování o důvěře skončilo sto hlasů na sto. A i kdyby důvěru nedostala, nemusela by prý s podáním demise nijak spěchat. Uniklo mu, že by tím postavil do nepříjemné role prezidenta a čestného předsedu ODS Václava Klause, protože ústava v článku 75 říká, že prezident odvolá vládu, která byly povinna podat demisi, ale neučinila tak.
Jak velké jsou škody?
Ekonomické škody, které napáchal ministr financí svými inzeráty, jakož i škody, které napáchala naddimenzovaná bezpečnostní opatření turistickému průmyslu, se jen těžko dají vyčíslit. Horší je, že se obraz země v zahraničí začal v důsledků tohoto zkratového jednání nové vlády měnit z ekonomicky kvetoucí malé demokracie uprostřed Evropy v kousek Balkánu.
Západní pozorovatele, kteří nyní Česko bez velkého přemýšlení přihazují k zbytku Visegrádu, když mluví o politické nestabilitě ve střední Evropě, nemůže nikdo obviňovat z předpojatosti. Co vidí, je země, která si neumí vládnout.
Vidí stát, který je čtyři měsíce po volbách na nejlepší cestě k dalším, protože politici spolu neumí mluvit. Jediné, na co se vzmohou, jsou stále trapnější mocenské hrátky. Je samozřejmě jen otázkou, kdy se toto vše projeví v hodnocení mezinárodních ratingových společností, a Česká republika tak bude mít o nutný kus dále k potřebným investicím i levným penězům.