Když Jiří Paroubek v televizní diskusi s Mirkem Topolánkem navrhl, aby občanští a sociální demokraté vytvořili velkou koalici, v níž by expremiér osobně nezasedal, vyvolalo to takový zájem, že zcela zapadla odpověď. „Všichni si uvědomují, že váš návrat do Strakovy akademie je ohrožením dalšího vývoje České republiky,“ řekl Topolánek. „A v tomto smyslu vlastně hledáme řešení, které vám neumožní se vrátit do Strakovy akademie.“
Topolánkovo prohlášení je natolik neuvěřitelné, že by nemělo zapadnout. Premiér nám totiž sděluje, že demokraticky zvolený předseda demokratické strany je nebezpečím pro zemi – což si prý uvědomujeme „všichni“.
Pravda, o údajné nebezpečnosti Paroubka se nás snaží už delší dobu přesvědčit někteří publicisté. Premiér země by měl ale vážit slova, protože pohotovější moderátor by mohl tvrdě požadovat vysvětlení. Zejména čím je Paroubek tak nebezpečný, že je nutné se uchylovat ke slovníku třídního boje, a co jsou ona zmiňovaná „řešení“.
V čem je ten problém?
Je expremiér nebezpečný tím, že je ochoten se za určitých okolností opřít o tichou podporu komunistů? Nebo tím, že nesdílí neoliberální představy ODS o sociálním státu? Či tím, že mu po volbách ujely nervy a přednesl nehezký projev (za který se později omluvil)? Popřípadě tím, že je předsedou strany, jejíž někteří členové jsou hlavními aktéry současných korupčních skandálů? Či že používal k politickým účelům policii (jedno z obvinění v pověstné Kubiceho zprávě)?
Začneme-li „komunistickým nebezpečím“, zatím nikdo přesvědčivě neukázal, čím by podpora komunistických poslanců, plus jednoho nebo několika lidovců, pro menšinovou vládu ČSSD ohrozila demokracii. Víme ale, že ODS a prezident Klaus (zvolený do funkce s pomocí komunistů) nás chtějí před tímto „nebezpečím“ za každou cenu ochránit – a to třeba i za cenu ohýbání ústavy.
Pokud jde o ekonomický program ČSSD, ten je zcela legitimním vyjádřením názorů levicové strany. Vývoj země zatím „ohrozil“ do té míry, že osm let po pádu Klausovy vlády v roce 1997, která přivedla zčásti vytunelovanou českou ekonomiku do ekonomické recese, patří Česká republika k nejlépe prosperujícím zemím v Evropské unii. Pravda, ČSSD mohla méně rozhazovat a pokusit se o reformu státních financí, ale mluvit o jejím dosavadním počínání jako o nebezpečí pro zemi, jak to učinil ve svých zavádějících inzerátech ministr financí Tlustý, je nepatřičné.
A korupce? Bezpochyby nejvíce zasahuje ty strany, které jsou dlouho u moci, a proto je střídání vlád zdravé. Jestliže ale Topolánek narážel právě na korupční skandály, pak pomíjí, že právě Paroubek je po delší době prvním lídrem ČSSD, který se s podezřelými lidmi razantně vypořádává. A především zamlčuje, že ODS nemá právo hrát si na morálního arbitra, protože se sama nikdy plně nevypořádala s korupčními skandály z 90. let.
Pokud jde o možné politické zneužívání policie bývalou vládní stanou, ani zde nepanujejasno: pokud byla tzv. Kubiceho zpráva zveřejněna na politickou objednávku, objednala si ji ČSSD, nebo si ji spíš objednala nějaká jiná strana? Paroubkovi se zatím též nikdo neomluvil za stále neprokázaná obvinění na jeho adresu v této zprávě.
Když prohrají nové volby
Útočení na Paroubka se stalo jakousi pokleslou módou. Leckomu se nemusí líbit expremiérův styl. Jenže politici i analytici by měli být schopni se od takových jevových soudů odpoutat a poskytnout přesvědčivý rozbor Paroubkových „antidemokratických“ excesů.
Měli by to těžké, protože kvalita české demokracie se za vlády ČSSD, včetně Paroubkova období, nikterak nezhoršila. Země je součástí EU a NATO, plní si své spojenecké závazky. Hospodářství roste a pohybuje se na hranici maastrichtských kritérií. Kritici tedy nasazují silnější zbraně: že by se Paroubek dopustil protidemokratického jednání, to se „zatím“ neprokázalo, ale v budoucnu by nebezpečím pro stát určitě byl!
To je i poselství skryté v Topolánkových slovech. Jenže jeho slova je bohužel možné chápat i tak, že ODS udělá cokoliv, aby si udržela moc, když už si na ni po osmi letech konečně sáhla. Ve spolupráci se svým čestným předsedou na Hradě neúměrně natahuje různé ústavní lhůty, nabízí svérázné interpretace ústavy, vymýšlí nová kritéria pro jmenování premiéra.
Po Paroubkově smířlivém gestu je ještě čas slovník „třídního boje“ opustit. Nestane-li se tak, může se česká demokracie vskutku nadát nepříjemných překvapení: nikoliv ovšem nezbytně z rukou Paroubkových. ODS si totiž ve světle průzkumů veřejného mínění evidentně nepřipouští, že by v předčasných volbách mohly získat většinu ČSSD a KSČM. Co udělá ODS pak? Vyhlásí stanné právo?
Hospodářské noviny, 18.10.2006