Po dopadení bývalého iráckého vůdce Saddáma Husajna se před třemi lety nabízely tři možnosti: krátký proces před vojenským tribunálem, který by nejspíš skončil trestem smrti; proces před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu či jiným, speciálně zřízeným mezinárodní tribunálem; nebo řízení před iráckým soudem. Američané si vybrali nepochybně tu nejhorší možnost, když se po dlouhém otálení, během kterého byl Saddám držen ve vazbě, rozhodli pro irácký soud.
Fikce nezávislosti
Stejně jako celá dosavadní snaha přeměnit Irák v demokratickou zemi byl fiaskem i tento proces. Svět i obyvatelé Iráku měli uvěřit, že Saddám je souzen nezávislým soudem suverénního demokratického režimu. Jenže nezávislost tribunálu byla jen fikce a existovaly i mnohé další pochybnosti.
Nešlo přitom o Saddámovu odpovědnost za zločiny proti lidskosti. Ta byla od počátku tak jasná, že kdyby Američané Saddáma popravili na základě rozhodnutí vojenského soudu hned po té, co ho polapili, mezinárodní společenství by nejspíše protestovalo mnohem méně, než proti samotné vojenské intervenci.
K pochybnostem je důvod především proto, že přes všechno úsilí vytvořit z Iráku suverénní demokratický stát byla a je to okupovaná země. V takové situaci nemělo smysl předstírat, že se Saddám dočká spravedlivého procesu a jeho oběti spravedlivého rozsudku z rukou nezávislého soudu; Saddám měl být předán mezinárodnímu tribunálu.
Mezinárodní experti po právu namítali, že je nejen nemožné v dané situaci zajistit skutečnou nezávislost soudu, ale že se tribunál topí v procesních nedostatcích. Samotné soudní řízení, v němž Saddám a další souzení využívali svých řečí k politickým tirádám, bylo fraškou, na kterou navíc přímo doplatilo smrtí hned několik lidí. Zdlouhavý proces též bezpochyby přispěl k dalšímu růstu násilí, které stálo životy tisíce lidí.
Kdyby nyní bylo možné říci, že proces se Sadámem učinil zadost spravedlnosti a že tudíž posílil právní stát i demokracii, možná by se pro všechny ty zmařené životy našlo nějaké ospravedlnění v podobě „vyššího principu“. Jenže nic takového se říci nedá.
Navíc v zemi, která se dnes v podstatě rozpadá na tři části, a v níž řádí sektářské násilí, byl proces se Saddámem—představitelem dříve vládnoucí sunitské menšiny—neoddělitelný od sílícího konfliktu sunitů s nyní dominantními šíity. Včerejší rozsudek, který měl ukázat, že i v muslimské zemi lze nastolit vládu zákona, tak nepochybně vyústí v další násilí. To, co budou jedni vidět jako vítězství práva, budou druzí považovat za bezpráví pod záštitou arogantní okupační moci.
Demokracie pro pokrytce
Výše řečené neznamená, že si Saddám trest nezaslouží. Jde spíše o to, že dobré úmysly mohou leckdy dláždit cestu do pekel, pokud nejsou realizovány ve správném kontextu. A špatné je i pokrytectví za tím vším, protože hlavním účelem této šarády bylo přesvědčit svět o tom, že irácký lid je nyní pánem ve vlastní demokratické zemi. Není.
MF Dnes, 6.11.2006