Předseda občanských demokratů Mirek Topolánek sotva naznačil, že se možná dohodne se sociálními demokraty (a případně i dalšími nekomunistickými stranami) na sestavení stabilní vlády, která by mohla vytrvat až do roku 2009, a z per pravicových komentátorů, jakož i z úst některých politiků ODS a Strany zelených, se valí nelichotivé komentáře. „Patovou situaci“ je prý nutné rozseknout předčasnými volbami, a Topolánek se zpronevěřuje všemu, co hlásal. Je to konec Topolánkova politického vzestupu, prorokují v Lidových novinách.
Ve skutečnosti lze stejně věrohodně argumentovat, že si Topolánek poprvé od voleb počíná racionálně. Volby nevytvořily žádný pat, ten vytvořili politici a média. Od okamžiku, kdy byly vyhlášeny výsledky voleb, bylo jasné, že pokud se pravicové nekomunistické strany budou držet svých slibů, že s komunisty se nespolupracuje, lze vytvořit jen jednu většinovou koalici: velkou koalici ODS a ČSSD.
Jistě: mohli bychom argumentovat, že bylo též možné vytvořit menšinovou vládu ODS nebo menšinovou tříkoaliční vládu ODS, zelených a lidovců, jenže to by musela předvolební kampaň na obou stranách politickou scénu méně zpolarizovat. A kromě lepší politické kultury by také bylo třeba mít schopnějšího moderátora poltických jednání v postavě prezidenta. Jindy sebevědomý a razantní Václava Klaus v této roli—pravděpodobně ochromen vidinou taktických chyb rok a půl před prezidentskými volbami—úplně selhal. Nepodařilo se tedy to, co vyjednal v roce 1996 Václav Havel: menšinová vláda vedená ODS, kterou z opozice toleruje ČSSD výměnou za post předsedy Poslanecké sněmovny.
V politické rovnici tak zůstala jen tři řešení: menšinová vláda ČSSD a někoho dalšího s podporou komunistů, velká koalice a předčasné volby. Bylo přitom od počátku jasné, že předčasné volby v roce 2007, vyvolané s pomocí nějakého speciálního ústavního dodatku, jsou málo reálné, protože se na nich politické strany jen těžko dohodnou. A bylo též jasné, že v již zmíněné rovnici hrozí ODS vážné nebezpečí, pokud bude v cestě za předčasnými volbami sledovat cestu tří neúspěšných pokusů o sestavení vlády, protože ve třetím pokusu, který může připadnout ČSSD, si bude řada poslanců vážně rozmýšlet, zdali chtějí v případě předčasných voleb riskovat, že v příští Sněmovně už nemusí být.
ODS si pokusila předčasné volby nejprve silově vynutit, ale v Paroubkovi narazila na zdatného protihráče. On i prezident Klaus se ukázali jako lepší šachoví hráči než předáci ODS. Topolánkovi evidentně došlo, v jaké situaci je, teprve když ho Klaus—trochu zlomyslně—pověřil sestavením vlády i v druhém pokusu.
Jistě, Topolánek by mohl (tak jak halasně doporučuje dobrovolný sbor poradců ODS v pravicovém tisku) i nadále trvat na předčasných volbách, jenže opravdu, ale opravdu by hodně riskoval. Nejen již zmíněnou možnost, že ve třetím kole sestaví vládu Paroubek (a ODS tak skonči v opozici anebo ve velké koalici–ale až jako ten „druhý“), ale také to, že se dostane do otevřeného konfliktu s Klausem. A navzdory Topolánkovým úspěchům v čele ODS, nikdo neví, kolik lidí volí ODS kvůli Klausovi.
Vidina velké koalice některé komentátory rozpálila do běla. Je to prý zrada na voličích. ODS si uškodí. Reformy údajně vezmou za své. Populární je zejména příklad Rakouska, kde velká koalice vládla v souhrnu 35 let. Jaksi se přitom zapomíná, že se během vlád velkých koalic stala z chudého Rakouska jedna z nejbohatších zemí v Evropě. Což neznamená, že velká koalice je ideální řešení. Pokud trvá příliš dlouho, nepochybně poškozuje politickou kulturu, což v Rakousku pomohlo k úspěchu Haiderovým Svobodným.
Není ale jasné, proč by muselo být úplně nemožné, aby se dvě největší strany v rámci takové koalice dohodly na společném reformním programu—zvlášť když je jasné, že nejdůležitější reformy (fiskální, penzijní, zdravotnická) stejně budou vyžadovat dohodu přes politický střed. A není také jasné, proč se v souvislosti s velkou koalicí mluví neustále o opoziční smlouvě.
Ta byla založena na předstírání. Jedna strana předstírala, že sama vládne, druhá, že je skutečnou opozicí. Velká koalice ale znamená, že obě strany musí připravit společný vládní program, mají společnou odpovědnost. Dočasná redukce opozice na několik malých stran, jistě není dobrá, ale hodně záleží na tom, na jak dlouho se tak děje. Klientelismus, opřený o dělení moci, je samozřejmě nebezpečím, jenže je otázkou, do jaké míry jsou korupce a klientelismus spíše problémem celé politické scény, než jen specifického politického aranžmá.
Velká koalice není ideálním řešením, a jistě by bylo lepší normální střídání politických stráží. Jenže voliči promluvili tak, jak promluvili, a úkolem politiků je s těmito výsledky pracovat. Začít organizovat předčasné volby jen proto, že se politikům výsledky nelíbí nebo si s nimi nedokáží poradit, je zčásti nedemokratické.
I proto je obrat Topolánka směrem k hledání stabilního řešení dobrou zprávou. Pokud mu kongres ODS tuto cestu neschválí, bude to jistě legitimní rozhodnutí. Nicméně rozhodnutí, které může Česká republika zaplatit velkou nestabilitou, protože k „předčasným“ volbám můžeme klopýtat ještě hodně dlouho.