Předseda občanských demokratů a premiér v demisi Mirek Topolánek se stále více začíná jevit jako jedna z tragikomických figur, kterými se to v české politické historii jen hemží. Už více než měsíc bez viditelných výsledků sestavuje svou druhou vládu. Zároveň je už více než dva měsíce v čele vlády, která 3. října nedostala důvěru Poslanecké sněmovny. Jejímu pádu přitom předcházely dlouhé měsíce neproduktivního vyjednávání, na jehož konci Topolánek nabídl vládu, jež šla do Sněmovny na předem avizovanou popravu.
Pravicoví komentátoři v minulých měsících napsali o Topolánkovi čtivé pajány. Tento „ostravský chachar“ se prý vypracoval v politika celostátního formátu. ODS pod jeho vedením vyhrává jedny volby za druhými, protože je to údajně principiální politik, který si stojí za svým. Už před volbami řekl, že „se socany nikdy“, a hle, drží slovo! Oč je lepší, než takový Pavel Bém, který je ochoten dělat „nechutné“ kompromisy!
Topolánek ovšem zatím předvedl pouze tolik, že umí zmobilizovat část voličstva proti levici s pomocí rétoriky, která je zčásti pochybná (země si prý další účast „socanů“ ve vládě nemůže dovolit), zčásti lživá (hrozí nám prý v podobě spojení ČSSD a KSČM návrat ke starým pořádkům), a zčásti na hranici zákona (Paroubek je prý nejspíš napojen na podsvětí). Zabralo to, ODS vyhrála volby s největším ziskem v historii.
Jenže co dál, Mr. Topolánek? Na tuto otázku neumí předseda ODS odpovědět. Více než šest měsíců ukazuje, že neumí počítat. Vynecháme-li totiž z povolebních vyjednávání komunisty, je jedinou možnou většinovou koalicí nějaká aliance mezi ODS a ČSSD. Topolánek se ovšem hned po volbách jal sestavovat menšinové vlády—navzdory tomu, že ČSSD mu poměrně jasně dala najevo, že taková řešení nepodpoří.
Vzápětí pak obohatil svou taktiku o vidinu předčasných voleb. Když mu konečně došlo, že k předčasným volbám vede cesta jen přes současnou ústavu—tedy tři neúspěšné pokusy o sestavení vlády (přičemž v tom třetím by mohl dostat šanci Jiří Paroubek)–jal se v listopadu konečně sestavovat „stabilní vládu“ na delší období.
Tuto vládu ovšem opět sestavuje-nesestavuje. Dokonce razí názor, že by ČSSD v takové vládě neměla být. Co na tom, že to jsme tady už měli před šesti měsíci, den po volbách! Toto vše pak Topolánek opepřuje výroky o tom, jak jeho vláda-nevláda vlastně krásně vládne, nebo prohlášeními, v nichž se odmítá distancovat od svého postpubertálního poradce Marka Dalíka.
Jak ukazuje včerejší usnesení grémia ODS, podle nějž by ČSSD měla zůstat v opozici a podporovat vládu opírající se o původní program trojkoalice ODS, lidovců a zelených, Topolánek není ve vedení ODS jediným „umíněným“. Je samozřejmě možné, že se jedná o ne zcela marnou snahu natolik unavit ČSSD, že se nakonec naplní Dalíkova vize menšinové vlády vedené ODS, opřené o několik přeběhlíků z ČSSD. Problém je v tom, že si Česká republika další zdlouhavý politický mariáš nemůže dovolit. I kdyby Topolánkovi tento tah vyšel, nebude to v žádném případě řešení stabilní.
Shrneme-li, Mirek Topolánek se možná hodí na vyhrávání voleb s pomocí polarizující rétoriky, která rezonuje s postkomunistickou mentalitou části voličstva. Mimo svou stranu ovšem zcela selhává. Pokud teď nemá v rukávu nějaký „dalíkovský“ trik, vládu opírající se o důvěru PS nejspíš opět nesestaví. Přitom se bojí standardního řešení, v němž by dostal šanci Paroubek.
Nelze se divit, že v takové situaci ČSSD včera přitvrdila. Topolánek má podle ní dvě možnosti: buď se vzpamatuje a přijme rychle nabízenou pomoc k sestavení většinové vlády za účasti ODS, ČSSD a lidovců, nebo půjde do Sněmovny opět žádat o důvěru s menšinovou vládou. Protože jí však nedostane, žádá ČSSD o právo na vlastní pokus. Lze jen dodat, že by předseda PS Vlček neměl v takové situaci zbytečně destabilizovat zemi odstupováním ze své funkce, ale okamžitě navrhnout prezidentovi, aby jmenoval premiérem Jiřího Paroubka.
Právo, 6.12.2006