Ti, kdo volili Stranu zelených proto, že v ní viděli závan nového větru v české politice, jsou nejspíš povolebními aktivitami této strany poněkud znejistěni. Politické uskupení, s nímž se pojily naděje, že nebude tak úplně součástí „systému“ (bude spíše hrát roli ostré opozice vůči často korupčním praktikám zaběhnutých stran), totiž hned po volbách investovalo neobyčejné množství úsilí do toho, aby bylo v příští vládě. Strana opírající se o šest poslanců neusilovala o nic menšího, než tři ministerské posty.
Kdyby trojkoaliční vláda občanských demokratů, lidovců a zelených byla vedle nějaké formy velké koalice jediným možným většinovým řešením, dalo by se možná věrohodně argumentovat, že zelení mají být ve vládě z důvodů politické stability. Mnozí by jim v takové situaci byli možná schopni odpustit, že jdou do vlády se stranou, jejíž někteří čelní ideologové, včetně čestného předsedy, si myslí, že ekologické hnutí je v horším případě projevem jakési nové totality, nabourávající samoregulující mechanismy svobodného trhu, v lepším případě projevem nebezpečného „post-demokratického“ NGO-ismu.
Jenže zelení se neobětovali ve jménu většinové stabilní vlády. Naopak: účastnili se menšinového projektu, který byl od začátku odsouzen k nezdaru, pokud by ho nepodpořila sociální demokracie. I v této situaci mohli ještě sehrát konstruktivní roli, kdyby posloužili jako most mezi trojkoalicí a ČSSD. Jinými slovy: zelení mohli sociální demokraty ubezpečit, že se nemusí bát odejít do opozice, protože právě zelení, coby strana svou podstatou levicová, budou pojistkou proti případným excesům vlády vedené ODS–že taková vláda skončí, kdyby zašla příliš daleko v experimentech, které jsou pro levici nepřijatelné.
Místo toho zelení ale zcela přešli na pozice svých potenciálních koaličních partnerů. Ba se z nich dokonce stali možná ještě větší „paroubkobijci“, než byli politici z pravého křídla ODS. O účelovém antikomunismu nemluvě.
Když sázka na trojkoalici selhala, začala Strana zelených prosazovat—snad nejvehementněji ze všech parlamentních stran—předčasné volby. Co na tom, že ještě ani neoschnul inkoust na oficiálních volebních výsledcích voleb právě skončených! Je pravděpodobné, že zelení tak činili proto, že se obávali případné velké koalice ČSSD a ODS, která by mohla změnit volební zákon v neprospěch malých stran. Jenže i tak znělo volání po předčasných volbách hned po skončení voleb předešlých podivně z úst představitelů strany, která je ve většině zemí, kde působí, spojována s prohlubováním demokracie.
Když v druhém pokusu o sestavení vlády začala ODS vyjednávat o většinové koalici s ČSSD, zelení se navzdory námitkám ČSSD protlačili do vyjednávání o programu takové vlády. Zbytečně se pak divili, když představitelé ODS, ČSSD a KDU-ČSL vyjednávali o složení nové vlády bez účasti zelených.
Možná ještě v okamžiku, kdy spolu ODS a ČSSD začaly vážně jednat, měli zelení reálnou šanci přesvědčit část veřejnosti o své principiálnosti odchodem do opozice (kam měli odejít den po volbách). Bylo přeci jasné, že obě velké strany mají společně dost hlasů na to, aby utvořily vládu bez menších stran. Kdyby nakonec účast ve vládě zeleným přece jenom nabídly, působilo by případné přijetí účasti ve vládě přece jen trochu jinak, než poněkud křečovité dosavadní úsilí zelených „být u toho“ za každou cenu.
Dne 8. prosince zelení oznámili, že se nebudou podílet na vyjednávání o vládě s ODS, ČSSD a lidovci. Program, o kterém tyto strany vyjednávají, prý nezohledňuje ekologické priority zelených. Potíž s důvěryhodností takového prohlášení spočívá v tom, že jsme se ho dočkali až den po zběhnutí poslance Melčáka z poslaneckého klubu ČSSD, které bylo umocňováno zprávami, že i několik dalších zemanovců v klubu ČSSD se chystá sabotovat úsilí Jiřího Paroubka o vytvoření vlády velké koalice s ODS.
Kdyby zelení jednoduše řekli, že odcházejí do opozice, kde míní setrvat, ať už se v ostatních stranách děje cokoliv, mohli bychom jejich postoj chápat jako výraz nově nabyté principiálnosti. Jenže oznámení o odchodu do „opozice“ bylo doprovozeno slovy, že pokud by skupina poslanců ČSSD podpořila z důvodů svědomí menšinovou vládu trojkoalice ODS, lidovců a zelených, Strana zelených by se vrátila k tomuto projektu.
Jedná se o tutéž stranu, která nešetřila silnými slovy, když v minulosti kritizovala možnost, že by se vláda mohla opírat o přeběhlíky! Zelení nám vlastně sdělují toto: jsme proti menšinové vládě, která se opírá o přeběhlíky, pokud to není vláda, ve které jsme my. Kreativně proto upravili definici přeběhlíka. Skupina klonů deratizátora Miloše Zemana nejsou přeběhlíci, vždyť jen chtějí z důvodů svědomí zatočit s nenáviděným Paroubkem!
Nezbývá než konstatovat, že Strana zelených, která měla šanci hrát v české politici roli „nesystémového prvku“, se už tak dokonale zapletla do byzantinských hrátek české politiky, že celý zkorumpovaný systém ještě dále vyztužila. O tom, co si tato strana myslí o velkých výzvách, jež bezhlavý „růst pro růst“, vyznávaný industriální civilizací, představuje pro naši budoucnost, jsme se toho od voleb moc nedozvěděli. Zato víme, že chce být za každou cenu ve vládě, že nemá ráda Paroubka, a že namísto se skutečnými hrozbami, kterým čelíme, bojuje—v konformní shodě z českou pravicí—s komunisty.
Literární noviny, č. 50/2006.