Česká republika si v roce 2006 dovolila nebývalý luxus: politici strávili celých dvanáct měsíců nikoliv vládnutím, ale volebním bojem. Oficiálně sice souboj skončil 3. června, ale protože volby vyprodukovaly údajný pat, téměř okamžitě se ozvalo volání po volbách nových. S ním vypukla i neoficiální nová kampaň.
Slyším hlasy a signály!
Všechna povolební jednání o vytvoření nové vlády se tak nesla v dosti svérázném duchu. Politici opakovaně mluvili o svých voličích, nikoliv o občanech. Slyšeli jsme, že by zradili své voliče, kdyby šli do té či oné koalice nebo udělali programové ústupky. Z politiků se stali učinění psychoanalytici: neustále vysvětlovali, co vše jim jejich voliči v podobě volebního výsledku sdělili a dále sdělují.
Téměř všechna povolební vyjádření politiků byla činěna s ohledem na možné příští volební zisky. V červnu voliči zdánlivě ocenili nekompromisní střet mezi pravicí a levicí, proč by ho tedy neocenili i v předčasných volbách?
Nesmiřitelný boj tak pokračoval po celou druhou polovinu roku. Je to možná pochopitelné, ale nelze se zbavit dojmu jisté politické nedospělosti. Jako by českým politikům mnohem lépe chutnal klukovský zápas o moc než dospělý dialog o odpovědném vládnutí.
V podmínkách poměrného volebního systému může jako první na pásce skončit jen jedna strana; ale 35 procent hlasů znamená kromě „vítězství“ i to, že 65 procent voličů má na řízení státu jiný názor. Přesto jsme byli svědky umíněných snah nedělat kompromisy – jak od strany „vítězné“, tak od strany, která skončila s malou ztrátou druhá. Místo toho politici, kterým zrovna nahrávaly průzkumy, doufali v nové volby, po nichž by nemuseli kompromisy dělat vůbec.
Co je pravé umění politiky
V permanentním řinčení „předčasnými volbami“ téměř zaniklo, že čeští politici nevědí, jak vládnout v podmínkách, kdy musí o podobě vládnutí pracně vyjednávat. Prý by to uměli, říkají mnozí, kdyby se změnil volební systém tak, aby dal jednomu táboru jasný mandát. Tedy že by se s pomocí volební aritmetiky menšinová podpora proměnila v absolutní vládní většinu.
Jenže nekompromisní vnucování menšinových vizí celé společnosti není žádné umění. Tím je spíše schopnost najít na základě leckdy komplikovaných volebních výsledků takový průsečík různých vizí, který nakonec reprezentuje většinu. Nejhůř na tom naopak bývají společnosti, kde politici z jednoho názorového proudu využijí dočasné převahy a vnutí celé společnosti své zaručené recepty.
Proč česká krize vládnutí přišla nyní? Až do roku 2004 ukazovala českým politikům cestu Evropská unie. Vše zásadní se dělalo pod její taktovkou. I „špinavé kompromisy“ – jinak bychom do EU nevstoupili. Nyní politici propadli mylnému domnění, že mohou konečně „vládnout“ podle svého.
Jenže rok 2006 bohužel ukázal (nejen v Česku, ale v celé postkomunistické střední Evropě), že o tom, jak by skvěle vládli, dokážou s pomocí často té nejhrubší populistické rétoriky naši politici zatím jen spíše přesvědčovat ve volebním boji, než pak skutečně odpovědně spravovat věci veřejné.
Hospodářské noviny, 29.12.2006