Novoroční projev prezidenta Václava Klause byl tentokrát výjimečný přinejmenším v tom, že byl prezident v té části projevu, v níž se zabýval domácí politikou, nediplomaticky ostrý. Znovu ukázal svou nelibost nad průtahy v sestavování vlády, když povolební polarizaci české politické scény nazval „studenou občanskou válkou“.
Klaus hraje v tomto bodě nepochybně konstruktivní roli. Na rozdíl od stranických politiků, kteří nejsou schopni přejít od předvolebního soupeření k povolebnímu hledání kompromisů, Klaus opakovaně vyzývá k dohodě. A jelikož vládu už sedm měsíců, a už podruhé, sestavuje předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek, je Klausova kritika nepochybně namířena především na něj. Prezident má pravdu i v tom, když varuje, že český stát ve své minulosti opakovaně doplatil na malicherné vnitřní sváry.
Klause by bylo samozřejmě snadné kritizovat, že si chce především zajistit znovuzvolení v prezidentských volbách v roce 2008. Prezidentova snaha být znovu zvolen je ovšem legitimní. Navíc je těžké určit, zda Klausovy státotvorné snahy jsou jen vedlejším produktem jeho vlastních politických ambicí, nebo zda jsou vedeny skutečnou odpovědností za osud státu.
Tak či onak, prezident ve své roli moderátora povolebních jednání působí od podzimu spíše pozitivně—dokonce i přesto, že si tento obraz zbytečně pošramotil výpady proti nominaci Karla Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí i ústavně problematickým odmítnutím jmenovat bez průtahů Topolánkovu vládu.
Zahraničně-politická část novoročního projevu—zejména pasáž o Evropské unii—byla už tradičně problematičtější. Jakoby se nás Klaus snažil opět přesvědčit, že je efektivnějším prezidentem pro domácí politiku, než pro politiku zahraniční. Jeho varování před oživením diskuse o Evropské ústavě pod taktovkou německého předsednictví EU bylo zbytečné. Německo se koneckonců bude snažit oživit především diskusi o euroústavě; nemá sílu na to, aby mohlo prosadit samotnou ústavu.
Klausova slova vyzněla poněkud arogantně i proto, že euroústavu už schválila velká většina členských zemí EU. Kdybychom brali kritiku českého prezidenta vážně, museli bychom konstatovat, že „nebezpečí“, která on spatřuje v euroústavě, byli schopni vidět jen ve Francii a Nizozemsku. Právě tento vyhraněný postoj činí z českého prezidenta v rámci evropské politiky tak trochu outsidera a tento obraz ulpívá zbytečně i na České republice.
MF PLus, 5.1.2007