„Investigativní“ novináři v části českých médií, kteří jsou evidentně napojeni na archív ministerstva vnitra, v poslední době zveřejňují „ohromující“ zprávy.
Po zveřejnění informací o Josefu Tošovském se roztočil obvyklý mediální mlýn: spekulace na téma, kdo všechno prý mohl o Tošovského spolupráci vědět, či hlubokomyslné úvahy o tom, jak jsme se (ne)vypořádali se svou minulostí. Jako obvykle je celá záležitost značně virtuální, pokrytecká a nechutná.
Tošovský se nikdy netajil tím, že byl před listopadem členem KSČ. Nikomu to příliš nevadilo když byl (dobrým) guvernérem ČNB nebo když byl (dobrým) premiérem. Česká občanská pravice a novináři v jejím orbitu, kteří si na antikomunistickém kádrování tak rádi dělají ostruhy, by totiž v opačném případě museli nějak vysvětlit, proč útočí na Tošovského a přehlížejí třeba Ivana Kočárníka, Vlastimila Tlustého nebo Vladimíra Dlouhého.
Obvinění o spolupráci s StB je ale jiné kafe. Konečně je možné se svatouškovsky pohoršovat nad laxností společenství „pravdy a lásky“, v čele s Václavem Havlem, které údajně tak mizerně selhalo při kádrování polistopadových politiků. Co na tom, že v letech 1992 až 1997 stála v čele vlády stejná strana, jejíž současný návrat k moci prý proměnil společenskou atmosféru i práci v archívech vnitra natolik, že se jistě dočkáme dalších překvapení.
A co na tom, že v případě Tošovského či dalších, kdo před listopadem 1989 působili ve vysokých pozicích, vypadají „senzační objevy“, že si s StB vyměňovali určité informace, dosti účelově. Všichni, kdo žili v komunistickém režimu, přece vědí, že být v nomenklaturní funkci znamenalo být v KSČ. A být ve vysoké funkci znamenalo, že takový člověk si nemohl s StB informace nevyměňovat. Co s tím?
Členství v KSČ nebo dělání kariéry za bývalého režimu je samozřejmě možné morálně odsoudit. Jenže to ještě neznamenalo, že takový člověk byl konfident, který aktivně donášel. Byli členové KSČ, kteří se s StB museli střetávat tak říkajíc „ex offo“, aniž by z toho měli radost, a byli nečlenové KSČ, kteří naopak pro StB aktivně pracovali. Naši novodobí kádrováci jsou si tohoto rozdílu dobře vědomi…
S StB se prostě muselo stýkat mnoho odborníků, ať byli v KSČ nebo ne. Budou nám naši novodobí kádrováci servírovat v budoucnosti senzační odhalení o tom, že zprávy pro StB psal ten či onen významný vědec či akademický funkcionář?
Kdyby mladým pátračům někdo vysvětlil, že bez napsání nějaké zprávy pro StB o své cestě by ten či onen vědec příště na Západ už nevyjel, mohli by nás některých zaručeně senzačních odhalení ušetřit. Stačilo by si zjistit, kdo vyjel v letech 1970 až 1989 na Západ…
Na kauzách Tošovský či Nohavica je odstrašující, že je to součást jakéhosi podivného vzmachu jakobínství. Novodobí kádrováci se mentálně nebezpečně podobají těm, od nichž údajně (dosti opožděně) chtějí společnost očistit. Jsou často stejně ideologičtí a nezajímající se o širší souvislosti – stejně jako kádrováci komunističtí nebo autoři štvavých článků proti disidentům.
Jestliže se nám snaží vnutit představu, že bývalý režim stál na lidech jako Nohavica nebo Tošovský, neříkají vlastně nic jiného, než že stál na úplně všech – s čestnou výjimkou těch několika stovek lidí, kteří měli odvahu říci režimu za každých okolností „ne“.
Právo, 14.2.2007