Václav Klaus oznámil, že se bude v roce 2008 znovu ucházet o úřad prezidenta, přičemž jak jeho příznivci, tak jeho odpůrci mu dávají slušné šance na znovuzvolení. Důvodem je prý především nedostatek silných protikandidátů. Protože Klause údajně nemůže porazit někdo politicky „bezbarvý“, je třeba výrazné politické osobnosti. A těch se prý nedostává.
Ve skutečnosti hlavním problémem není nedostatek kvalitních osobností, ale neschopnost politických stran, které Klause v prezidentské funkci dalších pět let nechtějí, domluvit se na kompromisu. Za rok tedy nejspíš budeme, stejně jako v roce 2003, svědky politického představení, v němž se politické formace budou každá snažit prosadit svého kandidáta, aby nakonec Klause podpořili i někteří politici stran, které ho volit znovu nechtějí. Klaus bude nakonec nejspíš znovu zvolen proto, že svou vytrvalostí a solidní podporou pevného jádra svých příznivců všechny unaví. Oficiálně se to zdůvodní tak, že se stejně nenašel nikdo lepší, s dostatečnou podporou napříč politickým spektrem.
S velkou pravděpodobností se tak opět projeví tradiční neduh české politiky: neschopnost stran dělat v rozhodujících okamžicích rozumné kompromisy—v tomto případě raději volit kandidáta, který reprezentuje menší zlo, než současný kontroverzní prezident, i když nemusí být takříkajíc „náš“.
Existuje přitom celá řada bývalých nebo současných ústavních činitelů, kteří by při rozumné míře jednoty „protiklausovské“ opozice mohli zvítězit. Vzhledem k tomu, že občanští demokraté se navzdory současným pochybám nejspíš okolo Klause opět semknou, všichni protikandidáti musí kromě potřebných osobních a odborných kvalit splňovat i další požadavek: být přijatelní jak pro celou levici, tak pro část politického středu.
V některých kruzích se i proto začalo mluvit například o bývalém československém ministru zahraničí Jiřím Dienstbierovi, který by teoreticky mohl dostat hlasy celé levice–pokud ovšem komunisté nenajdou důvod brojit proti někomu, kdo se na dnešní KSČM dívá rozumně—bez politicky vděčného komunistobijectví.
To samé platí o předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetském, který by mohl působit i jako svorník mezi pro a proti zemanovskými silami v sociální demokracii. Jak Dienstbier, tak Rychetský mají i další výhodu: nemuseli by být nepřijatelní například pro zelené, protože v různých liberálních subjektech dříve spolupracovali s Martinem Bursíkem, a ani jeden není vyloženou antitezí zeleného programu. A nemuseli by vadit ani některým středově laděným lidovcům.
Větší kompromisy by levice a liberální střed museli pravděpodobně udělat v případě Petra Pitharta. Kdyby se na něm kritická většina levicových zákonodárců shodla, měl by výhodu i téměř jisté podpory ze strany většiny lidovců.
Je zde i český komisař v Evropské unii Vladimír Špidla, který by byl bezpochyby o poznání lepším prezidentem, než byl premiérem, neboť se příliš nehodil do stranické politiky. Špidlu, který se netajil nechutí k vládní spolupráci s KSČM, ovšem jen těžko podpoří komunisté, a navíc by mohl mít problémy i s hlasy některých zemanovců v ČSSD.
Vějíř volitelných kandidátů by se samozřejmě mohl významně rozšířit i o kvalitní osobnosti z řad napravo od politického středu, kdyby se ODS rozhodla podpořit někoho jiného než Klause. To ale není pravděpodobné. I proto, se jeví kandidáti z řad levého středu jako reálnější alternativy. Jenže pokud má některý z nich uspět, museli by se předáci stran (jak vládních, tak opozičních), které nechtějí volit Klause, snažit domluvit na kompromisu už nyní.
Právo, 10.3.2007