V nedávném televizním rozhovoru ex-prezident Václav Havel zopakoval svou starší myšlenku, že by si přál, aby prezidentem České republiky byla žena. Spustil tím lavinu úvah. Naprostá většina komentátorů nakonec dospěla, stejně jako v minulosti, k názoru, že zvolení ženy prezidentem je nereálné, protože prý nemáme dostatek žen, které by mohly úspěšně vyzvat na souboj Václava Klause.
Taková argumentace je problematická. V českém systému volby prezidenta totiž nejde o to, zda kandidát či kandidátka mají nejrůznější potřebné zkušenosti a ideální kvalifikaci, ale zda se na jednom jménu dokáže sjednotit kritická masa volitelů z řad poslanců a senátorů. Jak poznamenal sám Havel, české prezidentství je koncipováno poněkud monarchicky, což ve svých důsledcích znamená, že váha prezidenta je dána přinejmenším stejně autoritou samotného úřadu, jako je dána autoritou prezidenta.
Ti, kdo například zdůrazňují, že Václav Klaus se osvědčil, protože ho podporuje až 80 procent občanů, zapomínají, že jen několik týdnů před prezidentským kláním byla Klausova politická popularita na zhruba 30 procentech. Své současné oblibě se tak nepochybně těší i kvůli autoritě úřadu, který zastává. Jinými slovy, prezident bude v Česku vždy nejpopulárnější politickou osobností i institucí, pokud neudělá zásadní chyby. Popularita Havla sice ke konci jeho dlouhého prezidentování klesla na zhruba 50 procent, ale zapomíná se, že když byl ve funkci tak dlouho, jako je dnes Klaus, měl přibližně stejnou podporu.
Z toho vyplývá, že kdyby se ujala prezidentství žena, patrně i z ní by tato velevážená instituce udělala autoritu. Argumentovat, že ženy, jako je socioložka Jiřina Šiklová nebo bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová nejsou politicky stejné váhové kategorie jako Klaus, je proto trochu zavádějící.
Stejně je tomu s tvrzením, že se kvalitních kandidátek nedostává třeba proto, že prý nemají potřebné politické zkušenosti. Například bývalá místopředsedkyně sociální demokracie Petra Buzková je nepochybně má, stejně jako je má třeba bývalá předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová. Dobrou prezidentkou by mohla být bývalá senátorka za občanské demokraty a v současnosti ústavní soudkyně Dagmar Laštovecká nebo třeba bývalá předsedkyně Senátu za ODS Libuše Benešová. Důstojně by se této role jistě zhostila i ex-poslankyně Táňa Fischerová. A co třeba ministryně obrany Vlasta Parkánová či eurposlankyně Zuzana Rothová z lidové strany?
Je také zajímavé, že nikoho ještě nenapadlo jméno Livie Klausové. Například autor tohoto sloupku je přesvědčen, že by byla lepším prezidentem, než její manžel. Už z tohoto krátkého výčtu jmen vyplývá, že problém není v nedostatku vhodných kandidátek, ale v tom, že si převážně mužští volitelé nakonec vyberou muže.
MF Plus, 23.3.2007