Koaliční vláda Mirka Topolánka má bezpochyby odvážné plány: zavedení rovné daně ze mzdy ve výši 15 procent, reformu penzijního systému, plnění maastrichtských kritérií v horizontu několika let. Problém je, že tyto plány bude jen těžko uskutečňovat.
Problémy vlády jsou dvojího druhu: strukturální a politické. K těm prvním patří zejména skutečnost, že vládní koalice sestává ze tří velmi nesourodých politických subjektů. Když se o této koalici vyjednávalo, věci vypadaly jednodušší, než jsou ve skutečnosti. Například zelení byli ochotni v zájmu svého vstupu do vlády, který občanští demokraté museli zaplatit velkými personálními ústupky, tolerovat skutečnost, že ODS zdaleka nesdílí jejich vizi budoucí Evropy. A ODS zase přikývla na požadavek zelených, aby vláda nebudovala další jaderné elektrárny.
Na papíře vypadaly takové programové ústupky jako rozumné kompromisy v zájmu vytvoření vlády. Jenže jakmile začala vláda žít svůj politický život, ukázalo se, že postoje k EU nebo k jaderné energii nelze redukovat na taktiku, protože se dotýkají samotné identity vládních stran. Jinými slovy: ukázalo se, že vládní koalice je vnitřně potenciálně mnohem nesourodější, než byli představitelé jednotlivých stran ochotni připustit.
Vláda sotva začala pracovat a už se v ní rozhořely dva spory: jeden o postoje České republiky k euroústavě, druhý o umístění americké protiraketové základny na českém území. Na obzoru už jsou přitom další možné spory. Zelení například nechtějí znovu ve funkci prezidenta Václava Klause, takže prezidentská volba za deset měsíců se může stát i zkouškou vládní koalice. A někteří prominentní politici Strany zelených začínají opatrně revoltovat proti programovým ústupkům, které jejich předseda Martin Bursík udělal při vyjednávání o vládě v ekonomické oblasti. Ozývají se například hlasy, že zelení nikdy neměli ve svém programu rovnou daň.
Ke strukturálním problémům vládní koalice, které působí různé identity vládních subjektů, lze připočítat i vnitřní pnutí ve straně lidové, způsobenému obviněními z korupce na adresu Jiřího Čunka, který se stal předsedou strany na konci minulého roku. Pokud by výměna Čunka v čele strany za někoho jiného proběhla hladce, vládní koalicí by to nemuselo oslabit. Jenže lidovci jsou v hluboké vnitřní krizi. Je těžké měnit bez otřesů vedení strany dvakrát během šesti měsíců, aniž by takový vývoj nezpůsobil nestabilitu.
Akceschopnost Topolánkovy vlády byla přitom hned po jejím ustavení vážně narušena už pouhým faktem, že Čunek coby místopředseda vlády a předseda jedné ze tří stran vládní koalice se musel věnovat více odrážení útoků, než politické práci.
Otazníky se vznášejí i nad vnitřní soudržností ODS. Ta se sice poté, co Topolánkova vláda dostala důvěru, zdánlivě vnitřně opět semkla, ale jisté je, že ani jedno ze dvou křídel, které se střetly těsně před hlasováním o důvěře, nesložilo zbraně. Lidé okolo pražského primátora Pavla Béma, kteří otevřeně vystoupili proti Topolánkovi, mohou mít jen těžko upřímný zájem na tom, aby v dlouhodobější perspektivě uspěl. Pokud by totiž výrazně konsolidoval svou mocenskou bázi ve straně, je pravděpodobné, že si s politickými soupeři vyřídí účty. Náznaky nesouladu se ostatně už vynořily v souvislosti s nápadem Béma odjet na dva měsíce do Himaláje. V situaci, kdy bude strana potřebovat v Poslanecké sněmovně každý hlas, bude její každý případný neúspěch spojován i s Bémem.
Pokud jde o politické problémy, velkou neznámou zůstává, jak se budou chovat dva bývalí sociální demokraté, kteří podpořili vládu v hlasování o důvěře. Je sice pravda, že vládní koalici pomohli zablokovat návrh sociální demokracie na vytvoření poslanecké komise k vyšetření aféry Kubice, ale otázkou je, jak se budou chovat, když půjde o programové záležitosti. Zejména poslanec Miloš Melčák o sobě i nadále tvrdí, že je politikem levicovým. Zvednout ruku například pro patnáctiprocentní rovnou daň bude tedy pro něho těžké.
Topolánkova vláda je u moci tři měsíce, ale ještě nesvedla žádnou rozhodující bitvu v Poslanecké sněmovně o nějaký reformní zákon. Bude zajímavé sledovat, co se s vládou stane, pokud takovou bitvu prohraje. Vždyť Topolánek hájil vznik této křehké koalice i tak, že prý vláda skončí, když nebude schopna prosadit své reformy.
Na vládu přitom čekají nejen souboje o reformy či státní rozpočet, ale i například boj o umístění amerického protiraketového radaru na českém území. Již teď je téměř jisté, že zelení budou mít během případného hlasování o tomto projektu v Poslanecké sněmovně velké problémy s jeho podporou. Ačkoliv usnesení nedávného sjezdu strany bylo nakloněno podpoře projektu, pokud by se stal součástí evropské obrany v rámci NATO, krátce po sjezdu se někteří straničtí předáci začali od protiraketové obrany distancovat. Hlasování o základně se tak může stát osudným nejen pro zelené, ale pro celou vládní koalici.
Je také zřejmé, že ODS jen těžko ponese případnou účast zelených, nebo dokonce i lidovců, v protiklausovské koalici při volbě prezidenta. ČSSD se zde nabízí výborná příležitost, jak vládní koalici notně rozklížit–zejména pokud bude ČSSD ochotna přistoupit na kompromisní kandidáty navrhované právě zelenými nebo lidovci.
Výše zmíněné problémy vládní koalice samozřejmě neznamenají, že nemusí přežít třeba i celé volební období. Zejména dvě menší strany vládní koalice ukázaly při vyjednáváních o vládě velký hlad po vládních postech. Případná ztráta významných vládních pozic, vydobytých na ODS, by pro ně byla prohrou. Jisté ovšem je, že pokud vládní koalice přežije navzdory tomu, že bude zmítána vnitřními problémy a neschopností prosadit svůj program, bude to znamenat jenom další prodloužení jistého bezvládí, které Česká republika zakouší už několik let.
Mosty, 27.3.2007