Prezident Václav Klaus na začátku roku otevřeně nesouhlasil s vytvořením křehké koaliční vlády. Později své názory poopravil, protože prý už to, že vláda vůbec vznikla, zklidnilo politickou scénu. Možná že by měl Klaus nyní svůj názor poopravit znovu.
Povolební pat sice zdánlivě skončil, jenže čtvrt roku po vzniku vlády je stále více zřejmé, že vlastně pokračuje. Ba dokonce se šíří: k vyrovnaným silám mezi Topolánkovou koalicí a levicovou opozicí, přibyl i pat uvnitř vládní koalice.
Zatímco pat mezi vládním táborem a opozicí se projevuje nejistotou, zda je vůbec možné schválit reformy státních financí, pat uvnitř koalice se projevuje neschopností řešit problémy mezi vládními stranami. Příkladů je celá řada:
nejen dlouhodobě zablokovaná situace okolo vícepremiéra a předsedy lidovců Jiřího Čunka, ale také hádky o to, jaká by měla být politika země vůči Evropské unii, nebo jaké by měly být priority energetické politiky.
Občanská demokratická strana je sice mnohonásobně silnější, než její koaliční partneři, ale vyrovnaný poměr sil v Poslanecké sněmovně dává oběma menším stranám obrovský vliv. To se projevuje na jedné straně neschopností premiéra řešit rezolutně ty personální otázky, které by se nějak mohly dotknout postavení jedné z menších stran, a na straně druhé téměř byzantskými schématy, s jejichž pomocí se ODS snaží obejít zejména zelené ve svých iniciativách vůči EU.
Situace je komplikovaná i proto, že ústupky, které musela ODS udělat v zájmu vytvoření vlády malým stranám, nyní ohrožují i její vnitřní jednotu. Poslanec Vlastimil Tlustý a další oponenti Topolánka využívají kritiku koaličních kompromisů k ospravedlnění své nespokojenosti s Topolánkovým vedením. Určitý pat tak existuje dokonce i uvnitř nejsilnější vládní strany.
Druhá Topolánkova vláda je zvláštním způsobem schizofrenní. Na jedné straně navrhuje zdánlivě ambiciózní reformy, formuluje „zásadní“ postoje k EU, trvá na kontroverzním projektu americké radarové základny, a zároveň se pouští do personálních čistek v důležitých vládních agenturách i podnicích kontrolovaných státem. Na straně druhé je natolik vnitřně zablokovaná a závislá na politických přeběhlících, že jen málo z toho, co by chtěla udělat, má reálné šance uspět.
Taková situace je dlouhodobě jen těžko udržitelná. Máme tak pravděpodobně na výběr jen mezi dvěma nevábnými scénáři: pokračováním siláckých iniciativ vnitřně paralyzované vlády, nebo pádem vlády a návratem k únavným tahanicím o podobu vlády příští.
MF Plus, 20.4.2007