Strana zelených se zlobí na českého vyjednavače o euroústavě Jana Zahradila. Svévolně prý interpretuje dohodu vládní koalice o tom, jaká stanoviska má Česká republika při jednáních v EU zastávat. Podle SZ Zahradil překračuje svůj mandát, když prezentuje své euroskeptické návrhy jako oficiální politiku své země.
Se Zahradilem mají zelení problém od okamžiku, kdy si tohoto europoslance za občanské demokraty premiér Topolánek jako vyjednavače vybral bez konzultací v koalici. V EU se těmto vyjednavačům říká „šerpové“, což má naznačovat, že nemají vlastní politické ambice a jsou jen neutrálními nosiči myšlenek politiků. Na naléhání SZ se koalice nakonec usnesla, že se má český šerpa řídit stanovisky celé koalice, jenže Zahradil si evidentně dál dělá, co chce. Lépe řečeno, dělá vše pro to, aby v EU prošlapal cestu postojům své ODS coby oficiálnímu stanovisku země.
Konflikt SZ se Zahradilem ilustruje šlamastyku, do níž se strana svým vládním angažmá dostala. Evropskou problematiku si od ODS nechala vyvlastnit už při vyjednáváních o koaliční smlouvě. Získala sice post ministra zahraničí pro Karla Swarzenberga, jenže dohled nad evropskými záležitostmi si zajistila ODS–v podobě úřadu místopředsedy vlády Alexandra Vondry. Toto ponižující aranžmá vystihuje postavení SZ ve vládě, do níž strana šla údajně proto, že tak může prosadit více svých priorit.
Zelení dělají ODS v řadě oblastí jen křoví. Politika ODS vůči EU je v rozporu s názory většiny ostatních politických stran i obyvatelstva. Postoje Zahradila jsou ještě extrémnější: odrážejí eurofobní postoje čestného předsedy ODS, prezidenta Václava Klause. To se možná nelíbí ani některým politikům ODS, ale Zahradil je jejich člověk, EU prý „rozumí“, takže mlčí. Zelení by ovšem měli veškeré důvody bouchnout do stolu. Raději ovšem jen neurčitě brblají.
V situaci, kdy už český šerpa dokázal v očích našich evropských partnerů zaměnit eurokverulantské postoje své strany, které do značné míry sám formuluje, za oficiální postoje země, chce SZ nyní svolat koaliční radu, kde prý bude požadovat záruky, že Zahradil se svými aktivitami ustane. Jenže dosavadní vládní angažmá SZ ukazuje, že se nevzmůže na nic principiálního—jako se nevzmohla navzdory silným slovům v kauze místopředsedy vlády Jiřího Čunka.
Nahlíženo prizmatem zeleného programu, je samozřejmě hezké, že předseda strany a ministr životního prostředí Martin Bursík, dokázal využít vládního angažmá například k dočasnému pozastavení výstavby nových jaderných elektráren nebo k zamítavému stanovisku k jakémusi kanálu na Labi. Při vší úctě k ekologickým prioritám strany je ovšem třeba říci, že z hlediska budoucnosti země je v současnosti mnohem důležitější, jaké místo si nakonec Česká republika najde v EU, jakož i to, kam se EU vydá.
ODS správně pochopila, že když udělá dočasné úlitby ekologickým požadavkům zelených, které považuje za extrémní, SZ jí nechá na pokoji v oblastech, kde extrémní postoje vyjadřuje ODS. Takové nízké obchody od strany, která chtěla být alternativou ke „zkorumpovanému establishmentu“, ovšem čekal jen málokdo. Historická odpovědnost, kterou na sebe SZ svým oportunismem bere, je obrovská. Zatímco všichni, kterým záleží na další integraci EU spláčou nad výdělkem, šerpa Zahradil, který by měl teoreticky Bursíkovi jen pomáhat s batohem, se může ironicky pošklebovat. Zeleným už vzkázal, že „jde o útok páté kolony eurofederalistů,, protože jde s ústavou do tuhého“.
Právo, 17.7.2007