Strana zelených začíná být tak trochu pro legraci. Když vstoupila do vlády, v níž vedoucí roli hraje strana, jejíž postoje k životnímu prostředí popírají většinu priorit zelených, a jejíž čestný předseda na Hradě si o zelených myslí, že jsou to extrémisté, bylo možné argumentovat, že ve vládě budou mít možnost prosadit více ze svých programových cílů, než kdyby byli v opozici. Nejprve se zdálo, že uspějí. Ostatní vládní strany například souhlasily zatím neprosazovat budování nových jaderných elektráren, a ministerstvo životního prostředí dokázalo zablokovat výstavbu některých ekologicky pochybných projektů.
Za výše zmíněné dočasné „výhry“ ovšem platí Strana zelených nemalou cenu. Ač je to strana proevpropská, ODS jí i lidovcům zcela vyvlastnila evropskou politiku. Zelení mají sice v Karlu Schwarzenbergovi ministra zahraničí, ale ten bohužel působí často jen jako figurka odstrčená mocným koaličním partnerem na okraj šachovnice.
Zelení sice svedli s ODS ideové boje o postoje k evropské ústavě, ale nakonec se smířili s tím, že v roli hlavního vyjednavače o budoucnosti euroústavy působí vůdce českých euroskeptiků a člen ODS Jan Zahradil. Ač se koalice formálně shodla na společné platformě vůči euroústavě, Zahradil si v podstatě dělá, co chce, což v minulých dnech představitele zelených popudilo natolik, že si začali stěžovat.
Jenže principiálnost zelených sahá pouze tam, kde začíná jejich upřímná starost o udržení vládních pozic. Můžeme si tedy být jisti, že si i v případě vyjednávání o budoucí podobě EU budou počínat stejně „zásadově“, jako v případě místopředsedy vlády a předsedy lidovců Jiřího Čunka. Uslyšíme mnoho silných slov, ale tím to také skončí. Zelení ve vládě zůstanou i navzdory svému přesvědčení, že místopředseda Čunek je nejspíš zkorumpovaný rasista, a že mezi evropskými politiky, kteří nepatří k extrémistickým stranám, může se Zahradilovými xenofobními postoji k EU soupeřit snad už jen český prezident Václav Klaus.
Ti, kdo vkládají do zelených naděje, pokud jde o osud americké radarové základny na českém území, by též měli rychle vystřízlivět. Ponižující ústupky, které zelení zatím pro udržení svého vládního angažmá přijali, svědčí spíše o tom, že nakonec najdou nějaký kompromis s ODS i v tomto případě.
Pokud se vláda bude poroučet, stane se tak mnohem pravděpodobněji zásluhou poslance ODS Vlastimila Tlustého. Zelení, kteří chtěli do české politiky vnést čerstvý vítr a principy, jsou tedy jen krůček od toho, aby prohráli souboj o zásadovost s politikem, jehož pověst je poměrně přesným obrázkem nectností, s nimiž přišli do parlamentní politiky údajně bojovat.
MF Plus, 18.5.2007