Občanské demokraty i obě vlády, které po volbách sestavil Mirek Topolánek, odlišoval od sociální demokracie silný reformní étos. Navzdory skutečnosti, že už před volbami rekordním tempem rostlo hospodářství, a že ČSSD opakovaně zdůrazňovala, že spíše než o radikálních reformách je namístě mluvit o změnách v již vytvořeném systému a postupném dolaďování, ODS úspěšně využila radikálního reformního slovníku k volebnímu vítězství.
Po volbách Topolánek pokračoval v podobném duchu. Ač se ve světle volebních výsledků nabízela jako jediné stabilní většinové řešení velká koalice, ODS spolupráci s ČSSD nakonec pohřbila prý i proto, že ČSSD schází potřebný hlad po radikálních změnách. Koaliční vláda ODS se zelenými a lidovci dokonce deklarovala, že se buď podaří prosadit reformy, nebo vláda skončí.
O několik měsíců později se z úst premiéra dozvídáme, že když slyší o reformách, „tuhne“. I ministr financí Miroslav Kalousek mluví raději o jakýchsi stabilizačních opatřeních. Tato „opatření“ prý budou rozplánována na delší dobu, přičemž ta hlavní přijdou až později. Když se nepodaří prosadit tu či onu reformu, vláda už evidentně nemá v úmyslu se poroučet.
Navíc je stále jasnější, že navržená patnáctiprocentní rovná daň je jen hrou s čísly, tak aby se „reformní“ vlk nažral a zaběhnutý systém přitom zůstal celý. Nekoná se ani slibovaný masový útok na korupci, jíž prý musela být po osmi letech prolezlá nejen celá ČSSD, ale i instituce, které ovládala. „Očista“ probíhá zatím tak, že se si do lukrativních postů dosazují vládní strany své lidi.
Pokud jde o českou politickou komedii, nekoná se vlastně nic výjimečného. Koaličním stranám se prostě zalíbilo vládnutí, sliby chyby. Ukazuje se, že ČSSD měla pravdu, když nechtěla v dobách hojnosti převracet společnost vzhůru nohama a bez nadbytečného řinčení reformami navrhovala, aby se provedly racionální řezy tam, kde je to opravdu nutné (penzijní systém), zatímco jinde se spíše jen rozumně opravovalo—například v podobě vyváženější práce s daňovým systémem a státními výdaji, než je radikální řez v podobě rovné daně.
Právě skutečnost, že ČSSD měla pravdu, když propagovala „mírný pokrok v mezích fungujícího systému“, zatímco ODS šla do voleb pod praporem tuhých reforem, činí teď z ČSSD stranu, která vypadá oblečená, zatímco ODS a její vláda se jeví čím dál víc jako nahé. Je navíc jasné, že to, co zbývá z „reformního“ balíku, by bylo možné mnohem snadněji prosadit v rámci velké koalice, než v rámci současného vládního uspořádání.
Ti, kteří varovali před řešením, ke kterému po volbách sáhli v Německu nebo Rakousku, tvrdili, že by zkorumpovalo politickou kulturu v zemi. Jestli si tito lidé dnes myslí, že současná vláda reprezentuje závan čerstvého vzduchu, není jim zřejmě pomoci. Což o to, jakýsi nový závan tu je, ale je to směs značně nelibých pachů: brblavý euroskepticismus coby oficiální politika země, místopředseda vlády podezřelý z korupce a rasismu, reformy-nereformy závislé na podivných individuích ze zemanovsko-dalíkovské líhně, či snaha prosadit americkou základnu nikoliv jako zdůvodněnou bezpečností potřebu země, ale jako klín vražený do procesu evropské integrace.
Dobře, možná to páchne, ale alespoň jsme se tak prý zbavili autoritativního Paroubka v čele vlády. Ti, co takto argumentují, si zřejmě zatím nestačili všimnout zdvižených ukazováků současného premiéra, politicky posíleného prezidenta, který nás teď už téměř na denní bázi oblažuje neuvěřitelnými prohlášeními ke všemu, čemu nerozumí, či počínání hlavního českého vyjednavače o euroústavě, který v klidu prodává své eurofóbní postoje jako oficiální stanoviska své země.
Právo, 22.5.2007