Je několik politických evergreenů, na které se můžeme spolehnout—například opakované „upřímné“ pokusy zákonodárců omezit si imunitu. Evergreenem jsou i neomalené pokusy českých politických stran zajistit si kontrolu nad Českou televizí pokaždé, když se jim k tomu naskytne příležitost. Právě v těchto dnech se to opět děje.
Z původního plánu dovolit pět členů Rady ČT se nyní stal plán odvolat celou radu a zvolit novou. Tomuto nápadu paradoxně nahrála levicová opozice, která byla nedávno hybnou silou za neschválením zprávy Rady ČT o její činnosti, protože je přesvědčena, že ČT neinformuje o levici objektivně. Pokud zpráva nebude schválena ani napodruhé, Rada ČT padne a bude se volit nová.
Můžeme si být jisti, že její složení bude odrážet současné politické poměry. ČT je totiž veřejnoprávní institucí jen ve jméně. Ve skutečnosti je televizí parlamentní, protože o složení rady nakonec rozhodují poslanci a činí tak důsledně podle politického klíče.
Zatímco vzplála nejposlednější bitva o ČT, objevují se informace, že role televize ve společnosti výrazně slábne. Tyto zprávy se týkají především sledovanosti, jenže slábne i vliv politického zpravodajství a publicistiky. Souvisí to nejen s nástupem internetu, ale též se skutečností, že zejména mladá generace nemá zájem ani o povrchní televizní seriály a zábavu, ani o (bohužel většinou též povrchní) politicky zaměřené pořady.
Naši politici ovšem ještě stále v magickou moc televize evidentně věří. O politický vliv na ČT neusilují proto, aby mohli spolurozhodovat, zda se bude vysílat ten či onen seriál. Jde jim jen a jen o to, jak často se v ČT objevují a jak vysílání vyznívá pro jejich stranu.
Neuvědomují si, že po 17 letech demokracie nejen nastupuje nová generace, která si o televizi myslí své, ale že i generace starší se staly mediálně gramotnější. Aby televizní stanice mohly u nás veřejnost výrazně politicky ovlivňovat, musela by kritická masa lidí brát jejich politické pořady vážně.
I při nejlepší vůli je ovšem těžké brát vážně politické pořady a zpravodajství, v nichž se průměrný věk a vzdělání redaktorů, kteří se snaží zasvěceně mluvit o tom či onom, pohybuje na úrovni lidí, kteří by v jakékoliv západní televizi ještě několik let sbírali zkušenosti v roli elévů.
Pokud si naši politici myslí, že například ČT může ovlivnit politické smýšlení většiny lidi, ukazuje to jen, že patří evidentně k nevyléčitelným několika set tisícům diváků, kteří jsou ještě schopni brát vážně například nedělní diskusní pořady. Ti ostatní si své politické názory už dávno formují jinak anebo, což je závažnější, ztrácejí zájem nejen o televizi, která vůbec nedokáže spoluvytvářet seriózní společenský diskurz, ale i o politiku.
Právo, 22.6.2007