Vládní reforma veřejných financí je z politického hlediska třaskavou směsí, která má značný potenciál způsobit stranám vládní koalice i vládě velké škody. Samotná reforma je nesena bezpochyby racionální snahou o snížení státního zadlužení, jenže je vynucenou improvizací, která může uspokojit jen málokoho—podobně jako složení samotné vládní koalice.
Z politického hlediska je jedním z největších problémů reformního balíku skutečnost, že navrhované změny de facto nevycházejí z volebních programů ani jedné ze tří koaliční stran. Ty se sice všechny vyslovily pro snižování daní a byrokratické zátěže, jenže vládní kompromis je velmi eklektický, a proto postrádá vnitřní logiku, kterou se vyznačovaly návrhy jednotlivých stran.
Posuzován z pozic Modré šance Občanské demokratické strany, zachovává vládní návrh de facto jen zavedení rovné patnáctiprocentní daně. Ten sice opticky nejvíc ztotožňuje vládní reformu právě s ODS, jenže kritika navrhovaných změn z úst autora Modré šance Vlastimila Tlustého, který dokonce odmítá mluvit o vládním návrhu jako o „reformě“, tento efekt už zcela rozmělnila.
Pro mnohé voliče lidovců i zelených má naopak patnáctiprocentní rovná daň nádech asociálnosti. Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že s podobou reformy, kterou si laická veřejnost spojuje právě s rovnou patnáctiprocentní daní a zavedením poplatků u lékaře, není spokojena většina obyvatel České republiky. Vláda i koaliční strany zatím boj o veřejné mínění jasně prohrávají, což se koneckonců projevuje i v rostoucích preferencích levicové opozice.
Vládní strany samozřejmě zcela správně argumentují, že v rámci tak složitého kompromisu, jakým je samotná vládní koalice, je i vládní návrh reforem, vcelku logicky, složitým kompromisem. Potíž je v tom, že voliči jednotlivých vládních stran jen těžko chápou, kde v onom kompromisu hledat předvolební priority svých stran.
Problém je o to hlubší, že všechny současné vládní strany—zejména ovšem ODS a SZ—před volbami slibovaly hájit zájmy střední třídy. Od zveřejnění obrysů vládních reforem, v nichž hraje prominentní úlohu právě rovná daň, ovšem ztrácejí s levicovou opozicí souboj právě o střední třídu. Vládní argument, že na patnáctiprocentní rovné dani vydělají vlastně všichni, vyžaduje totiž mnoho dalšího vysvětlování, opřeného o jistou míru ekonomické sofistikovanosti–přičemž i pak zůstává vládní pozice argumentačně dosti vratká. Opoziční argument, že takový způsob zdanění zvýhodní pouze poměrně malou skupinu nejbohatších občanů, je mnohem srozumitelnější.
Podobně je tomu s vysvětlováním toho, jak vládní reforma daní ovlivní výdajovou stránku státních rozpočtů. Ekonomickým laikům je totiž mnohem těžší prodat argument, že přehledný systém nízkých daní bude motivovat více bohatých lidí, aby platili daně, takže se vybere více peněz, než jim prodat argument, že výrazné snížení daní z příjmů bude nutné kompenzovat zvýšením spotřebních daní, což znamená zdražení pro všechny. Levicová opozice je tudíž v argumentační výhodě i v tomto bodě.
Vláda by za takových okolností měla problém reformy veřejnosti úspěšně prodat, i kdyby byla jednotná jak ve výkladu, tak v prosazování reforem. Jenže tato vládní koalice jednotná není ani v jednom z obou bodů. Nejenže jednotlivé vládní strany veřejně zpochybňují některá navrhovaná opatření, jako je třeba rozsah poplatků u lékaře, ale, jak už bylo řečeno, existují i vlivné hlasy proti reformnímu balíku jako takovému.
Tématem spekulací navíc zůstává, zda reformy podpoří dva bývalí poslanci sociální demokracie, kteří při hlasování o důvěře umožnili vznik současné vlády. Na jedné straně je zřejmé, že pokud vláda spojí hlasování o reformě státních financí s hlasováním o důvěře, bude pro oba poslance těžké hlasovat proti vládnímu návrhu, neboť by tak mohla předčasně skončit jejich politická kariéra. Na straně druhé by jejich podpora pro reformní balík, který je většinou levicové veřejnosti vnímán jako silně asociální, rozpoutala nepochybně novou vlnu dohadů o tom, co skutečně oba bývalé členy ČSSD k jejich spojenectví s pravicí motivuje.
Jisté není ani to, jak se nakonec rozhodne Vlastimil Tlustý a ti, kteří ho v ODS podporují. Převažuje mínění, že Tlustý nakonec ustoupí, protože by prý bylo neodpovědné potopit vlastní vládu. Jenže Tlustý, dříve jeden z nejvýznamnějších předáků ODS, nemá v souboji s premiérem Mirkem Topolánkem co ztratit, neboť právě Tlustý reformy kritizuje z pozic oficiálního volebního programu ODS. Navíc ví, že pád Topolánkovy vlády by znamenal pravděpodobně i konec Topolánkovy politické kariéry, protože prezident by jen těžko mohl již dvakrát neúspěšnému premiérovi nabídnout třetí šanci na sestavení vlády. Za takových okolností by v ODS nejspíš nastoupila do čela skupina politiků, kteří se s Topolánkem a jeho lidmi dostali do konfliktu už v době formování jeho druhé vlády. To by nebyl pro Tlustého špatný scénář.
Obecně je tedy osud vládních reforem z politického hlediska velmi nejistý. Připočítáme-li k tomu zatím jen těžko předpověditelné dopady tlaku „ulice“ v podobě plánovaných protestů odborů, je jasné, že vládní koalice je na velmi tenkém ledě.
I proto začali členové vlády v poslední době svá vyjádření o „reformách“ změkčovat. Premiér dokonce odmítl, ve shodě Tlustým, slovo „reforma“ vůbec k označení navrhovaných změn použít, a oznámil, že reformní balík bude rozložen do několika let. Přitom tvrdší reformy by měly přijít až později. To také nejspíš znamená, že už neplatí rozhodnutí spojit hlasování o reformě státních financí s hlasováním o důvěře vládě. Z původních prohlášení ve stylu „buď budou reformy nebo vláda skončí“ s největší pravděpodobností sešlo. Zdá se, že strany vládní koalice se rozhodly nedat svým kritikům uvnitř i vně koalice šanci, aby jejich vládnutí ukončili.
Pokud by vláda z nějakého důvodu padla, notně by se ve srovnání s jednáními o první i druhé Topolánkově vládě posílila pozice ČSSD. Ta v poslední době viditelně posílila v průzkumech veřejného mínění, a nemusí se tudíž už tolik strachovat o výsledek případných předčasných voleb, ba ani se jim za každou cenu bránit. Vyhnout se předčasným volbám by se tentokrát nejspíš snažila oslabená ODS, a byla by tudíž i mnohem vstřícnější k návrhům vytvořit velkou koalici.
Možnost oprášit toto řešení by jistě byla posílena i tím, že ze srovnání reforem dohodnutých Topolánkem a předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem při jednáních o velké koalici vloni na podzim a reformních plánů současné koalice nevychází reformní balík navrhovaný pro velkou koalici špatně. Nemá v sobě sice zabudovaná opticky efektní řešení, jako je rovná daň, ale celkově též směřuje ke snížení daňové zátěže. Měl by navíc potřebnou politickou podporu a byl by i výchozím krokem k poměrně snadnému prosazení reforem penzijního systému i zdravotnictví. A protože by velká koalice nebyla špatným řešením ani pro prezidenta Václava Klause, je pravděpodobné, že v případě pádu současné vlády, by se nekonaly předčasné volby, ale nastoupila by společná vláda ODS a ČSSD.
Psáno po Parlamentní zpravodaj, léto 2007