Senátorka a starostka ostravského městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky Liana Janáčková se dopouští v tajně pořízené zvukové nahrávce ze zasedání bytového odboru města rasistických výroků nejhrubšího zrna. Například: „Nesouhlasím s jakoukoliv integrací, bohužel jsem rasista, nesouhlasím s integrací cikánů, aby plošně byli po obvodu. Bohužel, vybrali jsme Bedřišku, takže tam budou, s vysokým plotem, s elektřinou. Mně to je jedno, já to klidně budu křičet do celého světa…Já je (Romy) nemám kam dávat. Já chápu, že je to vůči vám prostě nespravedlivé, ale já bych opravdu musela vzít prostě musela vzít jenom ten dynamit a odstřelit je…“
Jak už je v České republice dobrou tradicí, paní senátorka nejprve popřela, že se takových výroků dopustila, aby pak řekla, že dopustila-li se jich, myslela je jinak. „Já si nejsem vědoma toho, že bych vážně říkala takovéto věci. Nejsem ani rasista a umím s romskou komunitou normálně vycházet a normálně žít,“ řekla Janáčková novinářům.
A máme to. Paní senátorka nemyslela, co myslela, a neřekla, co řekla. Teď se o tom bude v české kotlině týdny rozumovat. Stejně jako v případě jiného politika obviněného z rasismu, vícepremiéra Jiřího Čunka, uslyšíme mnoho slov o tom, že paní senátorka se buď jen nešťastně vyjádřila, ale není žádná rasistka, anebo že je to vše vytrženo z kontextu.
Až se o kontextu začně mluvit, bylo by dobré připomenout, že paní Janáčková má ve vztahu k romské komunitě už určitou historii. V roce 1997 řekla, že když se Romům u nás nelíbí, bylo by nejlepší jim připlatit na letenky do Kanady, pokud se vzdají obecních bytů. Četným Romům se i kvůli rasistům, jako je Janáčková, u nás nakonec nelíbilo do té míry, že se jich mnoho do Kanady opravdu vypravilo, načež Kanada zavedla pro Českou republiku vízovou povinnost, která platí dodnes.
Ve výše zmíněné nahrávce, senátorka svůj pokus „řešit“ romskou otázku v roce 1997 komentuje skepticky takto: „…O cigány se bohužel starat musím. Kdyby to tehdy s těmi letenkami vyšlo, oni by se domnožili zase. „
V roce 1997 jsem napsal Lianě Janáčkové otevřený dopis. Ten nabývá nového smyslu ve světle jejích nejposlednější eskapády. Chce se jen dodat, že je naprosto ostudné, že tato dáma mohla být o několik let později zvolena don Senátu. A bude ostudné, pokud se od ní ostatní senátoři nebudou razantně distancovat a požadovat její rezignaci.