Česká republika je jednou z mála zemí na světě, kde vrcholní politici, kteří mají milenky nebo se rozvádějí, nejsou pod žádným tlakem veřejnosti, aby své chování vysvětlili. Naprostým českým unikátem je, když se politici snaží veřejnost přesvědčit, že se rozvedli „lépe“, než jejich političtí soupeři.
Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek už od okamžiku, kdy oficiálně oznámil, že se hodlá rozvést se svou manželkou Zuzanou, zdůrazňuje, že se zachoval vlastně skvěle, neboť prý před veřejností nic neskrýval. Se ženou se na rozchodu domluvili už před nějakým časem, až pak údajně přišla nová partnerka.
Paroubek navíc srovnává své chování s počínáním premiéra Mirka Topolánka. Ten prý nejen nedokázal své ženě nic říct, ale navíc svou rodinu bezostyšně využíval v předvolební kampani coby obrázek spořádanosti—to vše v době, kdy už měl poměr s politickou kolegyní Lucií Talmanovou. Zásadním rozdílem prý také je, že zatímco Paroubkova současná partnerka je „pouhá“ tlumočnice, což nemůže mít dopad na chod státu, Talmanová je vysokou ústavní činitelkou.
Moralizování asi nemá smysl; koneckonců téměř polovina všech manželství krachuje. Přesto: nebyla by na místě jistá dávka pokory a zdrženlivosti? Muž, který se rozvádí hlavně proto, že ho omrzela zestárnuvší manželka a on našel zalíbení v někom jiném, přinejmenším porušuje manželský slib, který dal kdysi před svědky. Pokud se navíc veřejně hlásí k víře v Boha, porušuje i závazek vyššího rádu.
Člověk, který takto selhal, by měl využít svého práva mlčet. Nemá se prostě čím chlubit. Jenže v Čechách se i rozvod může stát nástrojem politického boje. A to nikoliv tak, že by se snad politici museli veřejnosti omlouvat, ale tak, že se snaží vytřískat body z tvrzení, že svou dlouholetou manželku opustili údajně důstojněji a přímočařeji, než jejich soupeř. Chybí i jen elementární dávka studu.
Navíc schopnost přijít za dlouholetou partnerkou a bez vytáček říci, „končíme“, může být jak projevem ohledů k ní a nechuti lhát, tak projevem bezcitnosti. Kladná či záporná znaménka nemá ani neochota nevěru s manželkou „řešit“. Taková liknavost může být jak projevem neúcty a slabosti, tak projevem přetrvávajících hlubších citů.
Nejintimnější vztahy mezi lidmi a situace z nich vyplývající nikdy nejsou morálně jednoznačné. Dosti jednoznačné morální závěry lze ale činit z toho, jak se kdo k situacím, jako je například konec dlouholetého manželství, postaví. Snaha sbírat na takovém karambolu politické body je definitivně chucpe.
MF Plus, 13.7.2007