Jiří Dienstbier možná nakonec nebude společným prezidentským kandidátem těch politických sil, které si nepřejí znovuzvolení Václava Klause. Přesto svým vystoupením v nedělním diskusním pořadu České televize vnesl do klání o úřad prezidenta užitečný prvek: otevřenou politickou konfrontaci.
Tradice československého a později českého prezidentství je odvozena z monarchistické tradice habsburského mocnářství. Tomáš G. Masaryk byl čímsi mezi bytostně demokratickým politikem a „tatíčkem“ národa. Z funkce sám odstoupil, přičemž svého nástupce si vybral. Prezidentskou volbu podstoupil sice čtyřikrát, ale jeho opakovaná zvolení byla de facto formalitou.
Skutečnému politickému soupeření už nebyl po první prezidentské volbě, v níž navzdory Masarykově podpoře bojovat částečně musel, ani Edvard Beneš, jenž byl ve funkci potvrzen v roce 1946. Prezidenti komunističtí, stejně jako protektorátní prezident Emil Hácha, působili v prostředí politické nesvobody, v němž se skutečné klání o prezidentský úřad nekonalo.
První polistopadový prezident Václav Havel zdědil hodně rysů masarykovského prezidentství. Nejprve ho bylo téměř neslušné kritizovat. Později byl sice, stejně jako Masaryk, vystaven sílící kritice na domácí scéně, ale jeho mezinárodní postavení a morální autorita byly natolik nezpochybnitelné, že měl znovuzvolení de facto zaručeno.
Znovuzvolení Václava Klause se zdá být vzhledem k politické aritmetice též téměř jisté, ale přesto se charakter prezidentského úřadu změnil. Už v roce 2003 byla o funkci prezidenta svedena politická bitva, která ovšem měla svá specifika. Kandidáti nenapadali jeden druhého, spíše jen představovali své vize, a přitom si snažili v zákulisí zajistit podporu.
Skutečné politické konfrontace se tak dočkáme poprvé až před nadcházející prezidentskou volbou. Existuje pro to několik důvodů. Klause sice v druhé polovině prvního funkčního období monarchistický charakter úřadu také „dohonil“, ale celkově otevřel dveře k civilnějšímu pojetí prezidentství.
Sliboval sice být prezidentem nadstranickým, ale nakonec se choval silně stranicky—přinejmenším v ideologickém smyslu. Pouštěl se též opakovaně do polemik na domácí i globální témata, čímž svůj úřad silně zpolitizoval. Vytvořil tak situaci, v níž se souboj o příštího prezidenta stane intenzivní politickou konfrontací, v níž půjde v mnoha směrem o další směřování českého státu.
Když Dienstbier označil Klause za všeználka, který šíří blbou náladu, dopustil se tím zdánlivě něčeho, co do souboje o české prezidentství nepatří. Ve skutečnosti je to nejen logické, ale i zdravé. Ukazuje se totiž, že v normálním demokratickém provozu, do něhož se Česká republika 18 let po pádu komunismu dostala, je prezidentství navýsost politická funkce.
Je možná škoda, že si to jasněji neuvědomil Václav Havel, který si nepřál Klausovo zvolení, a bezpochyby nechce ani jeho znovuzvolení. Přesto se o Klausovi vždy vyjadřoval jen v narážkách a oklikami. V tomto ohledu je Dienstbierův čelný útok osvěžením a návratem ke skutečné politice i v souboji o úřad, který v české politické tradici jakoby do politiky zatím nepatřil.
Právo, 18.7.2007