Název tohoto článku je vhodným pojmenováním absurdního dramatu, které spěje k vyvrcholení na českém politickém jevišti. Ačkoliv politici vládní koalice tvrdí, že „batoh reformních opatření“, o nichž bude tento týden hlasovat Sněmovna, má oddlužit státní kasu, pravý smysl „reformního“ tažení je jinde.
Každá skutečná reforma musí mít srozumitelný cíl a nabídnout řešení s potřebnou dávkou jistoty, že cíle dosáhne. Jak by například zadlužení řešil odpovědný jedinec? Kdyby byl jeho ekonomický výkon tak dobrý, jako je v současnosti výkon českého státu, jistě by nezačal své dluhy řešit experimenty s příjmy, ale promyšlenými změnami ve výši a struktuře výdajů.
Těžiště vládních návrhů ovšem leží v experimentech s daňovým systémem. Pokud jde o snížení mandatorních výdajů státu, jejichž výše je skutečným a hlavním problémem státních financí, nabízí vláda karikatury: jakési poplatky za to či ono, nebo nesystémová omezení některých sociálních programů. Nejvýstižnější pointou této frašky je boj o stravenky coby podmínky pro podporu dvou bývalých sociálních demokratů.
Zásadní změny ve státních financích by měly být racionálním dílem. Jenže o jaké racionalitě lze mluvit, když změnám téměř nikdo nerozumí? I koaliční „experti“ se přou, co golem reforem, kterého do poslední chvíle oplácávali pomyslným jílem, udělá, až mu vloží do čela šém. Nic nesvědčí o nebetyčné aroganci českých politiků lépe, než jejich ochota schválit takto uplácanou „reformu“, aniž by věděli, jaké budou její skutečné dopady na deset miliónů lidí–kromě toho, že výrazně přilepší těm nejbohatším.
Smyslem projektu je tak jen politická symbolika. Pro některé spočívá v naplnění ideologických postulátů pravice: prý se udělá alespoň první správný krok. Co na tom, že vede do neznáma…
Druhou symbolickou dimenzí je, že koaliční vláda nemá žádné opodstatnění, pokud nebude „reformovat“, jak slíbila při svém podivném porodu–s Melčákem a Pohankou v roli porodníků obestřených temnými spekulacemi. Je případné, že stvrzením „smysluplnosti“ této nesourodé koalice se nakonec může stát jen zmatená improvizace.
Vlastimil Tlustý, který vede rebelii proti předsedovi ODS a premiérovi Mirkovi Topolánkovi pod hesly boje za skutečnou reformu, si je politické účelovosti a nejasnosti „reformy“ dobře vědom, takže i on hrál politicky účelovou hru. Mohl požadovat změny, jejichž dopady byly stejně obskurní, jako je celý reformní balík, a ještě se tvářit jako expert, kterému jde o blaho celého národa.
Věděl, že padne-li vláda, prezident Klaus znovu nejmenuje premiérem někoho, kdo už dvakrát zkrachoval. Takový politik pak nezůstane dlouho ani v čele strany. I když Tlustého revolta nakonec, jak se zdá, končí dočasným smírem a reformy mají šanci projít, bývalý ministr financí zvýšil svůj vliv jak v ODS, tak v souboji s lidoveckým ministrem Miroslavem Kalouskem. A o to mu koneckonců především šlo.
Právo, 20.8.2007