Vážený pane Pehe,
vaše publicistické texty čtu se zájmem, a i tam, kde s vašimi závěry nesouhlasím, oceňuji kulturu stylu i argumentace. Na otázku, kterou jste nadnesl v jednom ze svých posledních článků a kterou redakce učinila předmětem této polemiky – totiž zda Polsko patří do Evropské unie – nicméně v protikladu k vašemu stanovisku odpovídám: Ano, patří.
Polské vlády posledních dvou let nemají v Evropě dobré jméno. Rozhodnutí vítěze voleb, strany Právo a spravedlnost, z konce loňské zimy o vytvoření většinové vlády se stranami, které bývají nikoli bezdůvodně označovány za populistické a extrémistické, se Sebeobranou a Ligou polských rodin, mělo v řadě ohledů fatální důsledky. Vyvolalo nepříznivý dojem v zahraničí a posílilo polarizaci už tak hodně rozdělené polské společnosti. Zahraniční politika, řízená „nekomunikativní“ Annou Fotygovou, do značné míry promarnila úctyhodné výsledky práce některých předchozích šéfů diplomacie, zejména Władysława Bartoszewského a Bronisława Geremka. Podpora demokratických procesů v zemích, které byly na počátku novověku součástí Rzeczypospolité, zejména na Ukrajině a v Bělorusku, přestala být závažným tématem polské zahraniční politiky; a příznačně i vnitřní. Přestože se členové této vlády rádi stylizují do role jediných legitimních dědiců zakladatele novodobého polského politického tradicionalismu Romana Dmowského (1864-1939), nenaplňují jeho odkaz tím, že by svoji zřetelnou ostražitost vůči Německu kompenzovali hledáním pružnějších vztahů s druhým ze svých osudových sousedů, totiž s Ruskem. Starou Evropu vláda Jarosława Kaczyńského dráždí jak svou jednostrannou orientací na USA, tak i „tvrdohlavým“ lpěním na „vzorci z Nizzy“, který byl posléze opuštěn. Na dobrém zvuku vládě nepřidalo ani zdůrazňování kontaktu s „týmem matematiků“ během jednání bruselského summitu, který byl vůči Polsku zaujatými médii, jichž je v Evropě většina, vyboulen do grotesky. Osobně je mi srozumitelné i to, že pochvalná slova z Pražského hradu na adresu bratrů Kaczyńských mohou být pro politologa vašeho ideového směřování čímsi ve stylu „polibku smrti“. O bizarních nápadech bývalého ministra školství Romana Giertycha a jeho náměstka Mirosława Orzechowského (revize výuky evoluční teorie, trestnost „propagace homosexuality“ ve školách, vlastneneckým a etickým sítem procezený seznam doporučené četby pro školáky, zavedení výchovy k patriotismu jako povinného předmětu či přehodnocení koedukace) nebo o svérázných vyjádřeních ředitele Rádia Maryja netřeba ztrácet mnoho slov: média tato témata milují – a na nezamýšlené humornosti jim přidává i nekritický obdiv ze strany českých ctitelů LPR, počínajících si podle hesla „Čím větší pitomost, tím mohutnější aplaus“.
Navzdory těmto skutečnostem ovšem pokládám úvahy o tom, že Polsko „nepatří do EU“ za nepřiměřené a zbytečné – a pokusím se krátce vyložit proč.
1. Parlamentní a prezidentské volby v roce 2005 přinesly sice výměnu vládní garnitury (slovy J. Kaczyńského umožnily zahájit zúčtování s „lžielitami“), nikoli však změnu režimu – a proklamativnímu vyhlášení „IV. Rzeczypospolité“ netřeba přikládat velkou váhu. Nic nenasvědčuje tomu, že by se příští parlamentní volby buď neměly konat (bylo už dokonce pevně stanoveno jejich datum), nebo že by měly probíhat podle zásadně změněných pravidel, omezujících demokratickou soutěž. Existují opoziční média – a možná požívají větší autority než ta provládní, přinejmenším v cizině. Bez jakýchkoli omezení fungují opoziční strany – a patrně vyhrají volby. Polsko-židovské vztahy jsou odedávna citlivou věcí; údajný vládní antisemitismus je však spíše mýtem a předsudkem než realitou.
2. V různých zemích Unie se občas součástí vládních koalic stávají různá podezřelá uskupení, označovaná jako krajní či jako balancující na hranici antisystémovosti. Zkušenost ukazuje, že sankce ze strany evropských orgánů mají na demokratický rozhodovací proces v takto postižených zemích malý vliv, pokud nejsou přímo kontraproduktivní. Úvahy o tom, že daný stát „nepatří do EU“, lze přitom chápat nanejvýš právě jako součást psychologické přípravy sankcí, ostatně nepravděpodobných – jiný dopad mít nemohou.
3. Polsko samo sebe od středověku chápe jako „antemurare“, předsunutou hradbu vůči východnímu barbarství a asiatství. Je srozumitelné, že „nejgermánštějším ze Slovanů“ může být polský romantický mesianismus leckdy i protivný (tak jako je protivný i mnoha Polákům), je však neoddiskutovatelným faktem, že statečný vzdor oběma ničivým totalitarismům minulého století byl příkladem a povzbuzením pro ostatní ujařmené národy – a že už jen kvůli němu si Poláci zaslouží šetrnější zacházení, byť by šlo jen o slova.
4. A konečně: Soud, že Polsko nepatří do EU, předkládané českým publicistou českému čtenáři nutně vyvolává dojem, že tu vlastně jde o naši domácí diskusi, rozumí se: o výstrahu českým obdivovatelům a případným napodobovatelům posledních polských vlád. To, čemu ze současné polské politiky tleskají, o nich jistě cosi vypovídá. Ale co to říká o výsledcích práce kabinetů J. Kaczyńského – tedy nikoli o jejich mediálních obrazech či o projekcích jejich ctitelů – nevím.
Vážený pane Vévodo,
na začátek jedno důležité upřesnění: nenapsal jsem, že Polsko nepatří do Evropské unie, napsal jsem, že Polsko zatím nepatří do Evropské unie. Tento můj argument se neodvíjel od nějaké mé zášti k Polsku nebo od emociální reakce na vnitropolitickou situaci u našich severních sousedů. Odvíjel se spíše od širší úvahy, v jejímž středu stojí budoucnost EU.
Unie se po více než 50 let vyvíjela na základě složitých jednání, často ve stylu dva kroky vpřed, jeden krok zpátky. Nicméně ve svém celku se tento vývoj opíral o určitou politickou kulturu, která je založena na ochotě k dialogu a kompromisům. Opíral se též o určité základní srozumění všech zúčastněných aktérů, že každý stát, který do EU vstoupí, musí za určitou hranicí ustoupit od vypjaté obhajoby svých (tzv. národních) zájmů, protože koneckonců EU byla vytvořena za účelem překonání běsů minulosti živených nacionalismem.
Vstup osmi nových členů z tzv. postkomunistického světa v roce 2004 byl velkým testem tohoto základního srozumění, na němž byla EU budována. Politická kultura ve všech bývalých komunistických zemích, tedy nejenom v Polsku, je ještě do značné míry ovlivněna traumaty minulosti. Myšlení politiků, dokonce i těch nejvíce antikomunistických, je v mnohém ovlivněno stereotypy bolševického uvažování ve stylu, „kdo není s námi, je proti nám“. Navíc ve všech těchto zemích byl komunismem retardován přirozený vývoj od nacionalismů první poloviny 20. století k občanštějšímu pojetí státu.
Nastup populismu s nacionalistickými odstíny v některých postkomunistických zemích po jejich vstupu do EU byl samozřejmě i obranou reakcí na skutečnost, že všechny tyto země musely během jednoho desetiletí, kdy se snažily o vstup do EU, provést takovou modernizaci svých institucí a přijmout takové množství reformních kroků, které nemají v historickém srovnání obdobu. Některé země tento proces zvládly lépe než jiné, každopádně všechny zatím do jisté míry zůstávají tím, co by Masaryk nazval „demokracie bez demokratů“.
V některých zemích tento populismus také těžil ze specifických politických tradic a vzorců historického chování. V polském případě pak nelze opominout fakt, že Polsko je největší novou členskou zemí—státem jiné kategorie než všechny ostatní. A s možnou výjimkou Lotyšska též zemí nejméně „moderní“, pokud jde o hospodářskou strukturu i vzorce společenského chování. Je možné argumentovat, že přijetí Polska do EU v roce 2004 bylo více než v jakémkoliv jiném případě politickým rozhodnutím, neboť například v oblasti zemědělství Polsko splňovalo podmínky vstupu jen s tou největší mírou přivírání očí v Bruselu.
Snad není naivní argumentovat, že poměrně zaostalá země, která proklouzla do EU s „odřenýma ušima“, by měla na sobě dále pracovat a být vděčná za obrovské transfery know-how a fondů, které jí „staré“ členské země nezištně poskytly. Místo toho jsme už v závěrečných fázích přístupového procesu—tedy dávno před nástupem bratrů Kaczynských—byli svědky urputného boje polských politiků za údajné národní zájmy. Málokdo si dnes vzpomene, že na summitu v Nice to bylo právě Polsko, které summit málem zablokovalo kvůli svému požadavku zajistit si co nevýhodnější systém hlasování na úkor největších zemí. A bylo to Polsko, které stálo v nejviditelnější opozici ke „staré Evropě“, když její jádro nesouhlasilo s americkou invazí v Iráku, jež se dnes ukazuje být fiaskem.
Už tehdy, ještě pod vedením levicové vlády, Polsko vidělo EU jako bojiště národních států, nikoliv jako prostor, v němž, i když s pomocí národních vlád, hledají občané Evropy nový modus svého soužití. Současná polská vláda pouze dovedla do extrému postoj vlády bývalé, ve kterém je EU viděna jako kolbiště, na němž si je třeba urvat co největší kus pro svůj národní stát. Nacionalismus „obohatila“ jen o větší míru agresivity, xenofobie, protiněmeckého šovinismu a katolického fundamentalismu.
Je možné, že toto je prostě etapa, kterou si stát jako Polsko musí projít. Otázka, kterou jsem si položil a odpověděl na ni, že Polsko do EU zatím nepatří, je ovšem hlubší. I v samotných strukturách EU se nyní, zejména ve spojení s možným členstvím Turecka, vede diskuse, zda pro potřebné reformy a celkovou modernizaci v zemích, které chtějí vstoupit do EU, je lepší kandidátský status nebo členství. Osobně se domnívám, že v případech zemí, které kritéria vstupu splňují jen s největší možnou politickou benevolencí ze strany EU, jako je Polsko, Rumunsko či Bulharsko, by bylo lepší prodloužit o nějakou dobu kandidátský status. Zvláště pak v případě, kdy si politické elity takových zemí ještě ke všemu arogantně nárokují nadstandardní postavení ve struktuře EU.
Členství, zdá se, dává poněkud falešný pocit některým politikům některých nových členských zemí, že jejich historickým posláním je buď EU změnit k obrazu svému anebo ji alespoň řádně podojit. Toto vše se bohužel stalo v době, kdy se EU rozhodovala v podobě euroústavy o svém budoucím uspořádání. Z mého pohledu byl vstup země, jako je Polsko, právě v tomto kontextu předčasný. Měl bych s ním menší problém, kdyby „staré“ členské země přijaly Ústavu před rozšířením o postkomunistické země a pak by kandidátům řekly, „berte, nebo nechte ležet“. Vyvarovali bychom se tak přinejmenším nebezpečí, že politici z Východu svou bolševickou neústupností a černobílým viděním světa zničí či ohrozí projekt, který má pro Evropu (a tím i pro Českou republiku) mnohem větší význam, než například pro mne zcela podružná otázka, kterou „republiku“ právě buduje Polsko.
Vážený pane Pehe,
děkuji za repliku, která mi pomohla lépe pochopit vaše stanovisko – a přijímám vaši námitku ohledně slova zatím. Reagoval jsem ovšem spíše na otázku Literárních novin, z jejíž formulace vypadlo. Nedomnívám se, že by váš názor byl diktován nějakou záští vůči severním sousedům či jejich současné vládě. Nepřijde mi ovšem nic dehonestujícího na skutečnosti, že názory kohokoli, kdo vstupuje do veřejné debaty, jsou v té či oné míře ovlivněny rovněž jeho životní zkušeností, zálibami, „světonázorem“ atd.; tedy faktory, které, vytvářejíce předporozumění, přesahují úzce chápanou racionalitu.
Souhlasím s vaším vyhodnocením evropského sjednocování jako složitého, desetiletí trvajícího procesu s řadou zpětných pohybů, jehož výsledkem má také být „překonání démonů minulosti“, které identifikujete s nacionalismem a xenofobií, proti čemuž nelze nic namítat. Za problematickou a apriorní bych ovšem musel pokládat představu, že právě po pádu sovětského impéria – vnějšího i vnitřního – nalezla evropská integrace svůj definitivní a optimální tvar v projektu EU a její ústavní smlouvy. Je tento model natolik bezchybný, aby se kandidátské země mohly stát řádnými členy jen za podmínky, že se zřeknou svého práva se k němu jakkoli vyslovovat a pokoušet se jej v souladu se svými legitimními národními zájmy cestou demokratického konsensu modifikovat? Rozhodnutí rozšířit Unii o postkomunistické země počátkem tohoto desetiletí bylo snad opravdu rozhodnutím spíše politickým než striktně technickým a k plnění hospodářských kritérií v Bruselu skutečně přistoupili velkoryse. Tuto „nedůslednost“, která jistě přinesla zmatky a hádky, ovšem podle mě bohatě vyvažuje psychologický a morální dopad tohoto kroku: Kunderův „únos Evropy“ je věcí minulosti, rukojmí se vracejí domů. Polsko – vedle pobaltských států – přitom únosce mrzačil nejsurověji. V současných vypjatých diskusích o „protiněmeckém šovinismu Poláků, na členství v EU nota bene nepřipravených,“ se rádo zapomíná na zajímavý precedens: prvním postkomunistickým územím, které se krátce před vznikem EU stalo součástí „staré Evropy“ – územím totálně nepřipraveným a hospodářsky i morálně zdevastovaným – byla někdejší NDR, a to necelý rok po pádu berlínské zdi. Kdo to tenkrát kritizoval?
Mýtus o českém premiantství, budovaný prvními vládami po roce 1992, má, jak se zdá, velkou životnost: S rolnictvím (novočesky: farmářstvím) jistě nebyly v nejméně agrární části někdejšího Předlitavska tak velké problémy, jako tomu bylo v Polsku, ale co třeba mizerná vymahatelnost úvěrů, toto dědictví bankovního socialismu? Poláci na tom byli o dost lépe, nemluvě o Maďarech. „Svéráz národních elit“ je smutným faktem, který se týká, jak správně poznamenáváte, všech postkomunistických zemí; a ostatně nejen jich. Mnoho těchto politiků svým nacionalismem, anachronickými rekrimanacemi a populismem připomíná postavy typu Haidera, Finiho či Edmunda Stoibera, kteří byli (nebo alespoň jimi reprezentované strany) v uplynulých letech členy vládních koalic několika „starých“ zemí EU, tedy lze-li takto označit i Rakousko. Jak málo chybělo, aby se německým spolkovým kancléřem stal poslední z jmenovaných, od jehož nedostatku skrupulí v účelovém využívání minulosti k volebním ziskům by se středo- a východoevropští státníci mohli lecčemu přiučit.
Náboženským fundamentalismem se v jazyce dneška obvykle rozumějí takové jevy jako bigoterie a nesnášenlivost, sektářství, omezená práva jinověrců a s ním spojené zákonné upřednostňování většinového náboženství. „Stará Evropa“ se v tomto ohledu nepotřebuje od „nováčků“ školit, vystačí si totiž sama, ať už jde o mnohaleté sektářské násilí v Severním Irsku, o existenci státních církví, jejichž hlavou je místní monarcha, či třeba o povinné vyznačování náboženské příslušnosti v cestovních dokladech (tak donedávna v Řecku). Co s tím? Nesdílím názor, že sekularismus je obohacením a kýženým cílem evropského směřování; pokud bych si to však myslel, musel bych přijetí „nováčků“, zejména Česka a Estonska, zásadně vítat.
Desítka (nikoli osmička) nově přijatých členů z roku 2004 do bruselského klubu jistě přinesla lecjaký archaismus a „nemodernost“ v oblasti, kterou označujete jako „společenské vzorce chování“ – například Malta se svojí „malou mírou společenské tolerance“ k rozvodům či potratům. Ovšem, toto není na rozdíl od Polska ani ve velké nadsázce regionální velmoc… Nejde nakonec především o tohle? Proč by jinak bylo nutné zdůrazňovat, že Polsko je nejenom „nemoderní“, ale navíc ze všech nově přijatých zemí i „největší“: jaké nadělení!
Bez ironie ovšem uznávám, že rétoriku by polská vláda mohla poněkud přitlumit. Že je adresována především polskému publiku, mi připadá zřejmé; dělá to ale, jak vidět, zbytečně zlou krev u sousedů. A vymítači myšlenek na Visegrád musejí tiše jásat…
Vážený pane Vévodo,
nemyslím si, že po pádu sovětského impéria nalezla evropská integrace v projektu EU a její ústavní smlouvy svůj definitivní a optimální tvar. EU je dynamický projekt. Nemyslím si ani, že by se k budoucímu uspořádání EU nemohly kandidátské země vyjadřovat. Myslím si ale, že „stará“ EU byla poněkud neprozíravá a příliš velkorysá, když nechala nováčky z Východu o euroústavě spolurozhodovat.
Zapřáhla povoz před koně, protože k tomu, aby se mohla rozšířit na 27 členů, potřebovala nejprve reformovat své institucionální uspořádání a rozhodovací mechanismy. Myslím si, že Francouzi a Nizozemci by euroústavu neodmítli, kdyby byla projednána jen v rámci „staré“ patnáctky– i proto, že by ji zřejmě neschvalovali v referendu.
Velkorysá nabídka EU zapojit do tohoto procesu země, které ještě ani nebyly v EU, se nakonec obrátila proti projektu euroústavy, protože pro mnoho západních Evropanů byl východ Evropy až příliš velkou neznámou, což bylo ještě posilováno bizarním jednáním některých kandidátských zemí, jako třeba právě nacionalistickým boucháním Polska pěstí do stolu v Nice. Jinými slovy: kdyby se EU coby exkluzivní klub nejprve rozhodla v klidu změnit s pomocí euroústavy své rozhodovací mechanismy tak, aby mohla bez problémů přijmout nové členy, mohla si ušetřit mnohé současné problémy. Polákům a dalším kandidátským zemím mohla pak dát na výběr: vstupte do klubu, který se řídí euroústavou, anebo zůstaňte mimo.
Když upozorňujete na problémy, které má s nacionalisty a fundamentalisty i západní Evropa, myslím, že srovnáváte nesrovnatelné. Jde o celkovou politickou kulturu, kterou zavedené demokracie vyzařují. Jde o jejich schopnost se domluvit a jednat směrem navenek určitým způsobem navzdory tomu, že v domácí politice mohou mít nějakého toho Haidera nebo Le Pena, popřípadě mít problémy s baskickými separatisty či náboženskými fundamentalisty v Severním Irsku.
Žádný špičkový vládní politik žádné západoevropské demokracie by nevypustil z úst nehoráznosti srovnatelné s argumentem bratrů Kaczynských, že Polsko by mělo mít na úkor Německa větší hlasovací váhu v orgánech EU, než by mu jinak příslušela, protože kdyby nacisti nevyvraždili milióny Poláku, bylo by dnes Polsko lidnatější. A žádný špičkový politik v západní Evropě by nevypustil z úst ideologické žvásty o europeismu, NGOismu či humanrightismu coby obdobách komunismu, kterými nás obšťastňuje náš pan prezident.
Myslím si, že se prostě máme ještě co učit, a když nám západní Evropa nabídla velkorysou pomoc v podobě instituční modernizace a obrovských peněžních transferů, namístě by byla alespoň pokora.
Pokud jde o sekularismus versus náboženské zakotvení, nekritizuji Polsko kvůli tomu, že většina Poláků je nábožensky založená. Kritizuji pouze skutečnost, že do oficiální polské politiky až příliš snadno pronikl určitý druh fundamentalismu, který je v západoevropských demokraciích nemyslitelný. Nejde vůbec o to, zda ta či ona země povoluje či spíše zakazuje potraty. Jde o oficiálně podporované výrony netolerance k nejrůznějším menšinám ve jménu jakési státní morálky, která měla v Polsku tvořit páteř „čtvrté republiky“.
Literární noviny, 27.8.2007