Když se na začátku tohoto roku rozhodli dva sociálně demokratičtí poslanci, Miloš Melčák a Michael Pohanka, podpořit v hlasování o důvěře koaliční vládu občanských demokratů, lidovců a zelených, vyvolal jejich krok silné emoce. ČSSD označila oba poslance za zrádce a naznačovala, že byli buď vydírání nebo zkorumpováni. Pohanka se vzdal členství ve straně sám, Melčák byl vyloučen.
Druhou stranou politického spektra bylo rozhodnutí Melčáka a Pohanky interpretováno jako jednání, k němuž je donutilo jejich svědomí. I oba poslanci tvrdili, že vznik pravo-středové vlády umožnili proto, že už nechtěli prodlužovat sedmiměsíční politickou paralýzu.
S odstupem času je možné se podívat na čin Melčáka a Pohanky méně emocionálně a položit si otázku, co jejich jednání znamená pro zdravý chod demokracie. Při té příležitosti je nutné konstatovat, že oba poslanci nezůstali jen u jednorázové podpory vzniku vlády, ale že vládnímu táboru opakovaně pomáhají vyhrávat hlasování o důležitých zákonech. ODS dokonce nyní tvrdí, že vládní koalice má 102 poslanců, a chce proto zvolit nové vedení sněmovních výborů. Současné rozdělení postů a funkcí ve sněmovních výborech výborů je prý ještě stále odrazem povolebního patu, který oba tábory nutil ke kompromisům.
Když oba poslanci podpořili vznik vlády, namítali někteří analytici a politici, že označení „přeběhlíci“ je pejorativní. Oba poslanci totiž skutečně mohli hlasovat v onom jednom případě na základě vyšších principů—například ze strachu o stabilitu země, pokud nevznikne po měsících handrkování vláda. Jestliže jsou dnes považováni za součást vládní koalice do té míry, že ODS chce s jejich pomocí změnit poměr sil i v Poslanecké sněmovně, a že podporují vládní návrhy reforem, které jsou jasně v rozporu s programem, za nějž byli zvoleni, je výraz „přeběhlík“ na místě.
Ústavní problém
I když se zdržíme čistě subjektivních soudů, nezmizí problém přeběhlictví jako problém ústavní a problém související s fungováním demokratického systému, tak jak je u nás konstruován. Oč jde?
Ústava České republiky dává poslancům výslovné právo řídit se při hlasování svým vědomím a svědomím, přičemž nejsou vázáni žádnými příkazy. Jinými slovy, svědomí je nadřazeno politické disciplíně. Zároveň ale Ústava říká, že politický systém v České republice je založen na „volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“.
Ústava také stanoví, že volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě systému poměrného zastoupení. V praxi to znamená, že kandidátní listiny pro volby sestavují politické strany. Jinými slovy, poslanci nekandidují—na rozdíl od většinového systému—jako osobnosti podporované nějakou politickou stranou, ale jako součást určité množiny kandidátů na kandidátce politické strany, která se řídí uceleným politickým (volebním) programem.
Voliči sice mají možnost s pomocí preferenčních hlasů ovlivnit konečné pořadí kandidátů na kandidátce, ale hlavní slovo ve výběru kandidátů a v určování jejich pořadí na kandidátkách mají stranické orgány.
V této ústavní a zákonné konstrukci se skrývá jistý rozpor. Jestliže je totiž kandidát zvolen ve jménu strany, často jako pouhá anonymní veličina na stranické kandidátce, dalo by se usuzovat, že jeho svědomí i vědomí mu velí řídit se stranickým programem, za nějž byl zvolen.
Mohou samozřejmě nastat okolnosti, kdy interpretace stranického programu se může u různých poslanců různit. Nebo se hlasuje o záležitostech, o nichž stranický program hovoří jen vágně. Jsou také hlasování, která se týkají morálních dilemat a hodnotově podmíněných témat, jako jsou potraty, eutanázie či registrovaná partnerství. V takových situacích i samotné strany dávají svým poslancům volnou ruku a nedoporučují jim výslovně, jak hlasovat.
Pak jsou ale témata, která se týkají samotné podstaty stranického programu, za nějž byli poslanci zvoleni. I když i v takových případech je možná určitá šíře interpretace, přece jen je ve většině demokracií ctěna zásada, že zákonodárci zvolení za politickou stranu respektují stranickou linii. Nemělo by to být v rozporu s jejich svědomím, protože koneckonců stranická linie je přesně to, co je vyneslo do poslaneckých lavic.
Hlasování o důvěře vládě patří nepochybně k situacím, kdy poslanci stranickou linii respektují. Pokud se stane, že z důvodů nějakých vyšších principů—například strachu o stabilitu země—umožní v rozporu s pozicí své strany vznik vlády složené z politických oponentů, dalo by se předpokládat, že se jedná o jednorázový akt, a že v budoucnu budou v souladu se stranickým programem plnit kontrolní roli vůči vládě.
Tak či onak, česká ústava není v tomto bodě příliš jasná. Dalo by se totiž argumentovat, že pokud se po svém zvolení do Poslanecké sněmovny rozhodne nějaký poslanec trvale hlasovat společně se stranami, za něž nebyl zvolen, a dostává se přitom opakovaně do rozporu s principy programu, pod jehož praporem kandidoval, těžko věřit, že se řídí vlastním svědomím. A i kdyby ano, podminovává ústavní princip volné soutěže politických stran, protože si de facto nárokuje roli, která z ústavy patří politickým stranám.
Když dnes někteří sociálně demokratičtí politici ironicky označují za strany vládní koalice ODS, SZ. KDU-ČSL a Melčáka s Pohankou, narážejí tím na závažný problém. Melčák s Pohankou se totiž skutečně chovají jako čtvrtá strana vládní koalice. Až na to, že nebyli jako strana zvoleni.
Pro politické strany je zhola nemožné opravdu plnit své poslání, pokud jsou výsledky voleb založených na soutěži politických programů jednotlivých stran negovány jednotlivými poslanci, kteří se rozhodli, že budou jednat jako političtí solitéři nebo jako další strana, která nekandidovala ve volbách. Vyřešit tento problém zákonem není snadné, protože různé zákonné konstrukce, které by umožnily, aby poslanci, kteří nehlasují se stranou, za níž byli zvoleni, byli zbaveni poslaneckého mandátu, mohou být snadno zneužity stranickými sekretariáty.
Politická kultura
Politické přeběhlictví je ve vyspělých demokraciích, které používají systém poměrného zastoupení, poměrně vzácný. V postkomunistických zemích byl politický turismus dost častý v prvních letech po pádu komunismu, protože politické strany byly neusazené, a mnozí politici si teprve vytvářeli své politické názory. V systému, jako je ten český, který se 18 let p pádu komunismu pyšní poměrně velkou stabilitou, by už ovšem politické přeběhlictví mělo být naprostou výjimkou. A pokud k němu dojde, měly by pro něj existovat jasné a srozumitelné důvody. Navíc by politická kultura měla nutit takové poslance, aby na svůj mandát sami rezignovali.
Politické zběhnutí Melčáka a Pohanky ovšem naznačuje, že český politický systém je možná méně zralý, než si mnozí myslí. Kdyby oba poslanci jen jednorázově vyjádřili svůj nesouhlas s linií strany, tak jak jí momentálně interpretuje stranické vedení, lze jim věřit, že jednali v souladu se svým svědomím—například tak jako lidovecký poslanec Hovorka při hlasování o vládním balíku reforem.
Jestliže ale dva poslanci přejdou za nejasných okolností do druhého tábora, který začnou programově podporovat, podlamují samotný demokratický proces. Negují totiž vůli statisíců voličů, kteří nehlasovali pro Melčáka a Pohanku, ale pro stranický program. Zejména v situaci, kdy volby dopadly tak těsně, jak dopadly, je akt politického přeběhlictví v podstatě výsměchem všem těm, kdo se obtěžovali k volebním urnám.
Českou politickou kulturu navíc devalvuje i skutečnost, že motivy obou přeběhlíků zůstávají dodnes naprosto nejasné. Pokud by bylo skutečně možné si poslance kupovat nebo je nutit ke spolupráci s „politickou konkurencí“ s pomocí vydírání, snižovala by se výrazně legitimita všech zdánlivě demokratických rozhodnutí.
Toto je koneckonců v současnosti i problém vládního balíku reforem. Ty byly prosazeny právě s pomocí svou přeběhlíků—navzdory tomu, že obsahují asociální prvky (jako je například rovná daň), které jsou v naprostém rozporu s programem, za nějž byli oba poslanci zvoleni.
Tzv. akt svědomí, za nějž oba poslanci své chování vydávají, tak ve skutečnosti zásadním způsobem dále snižuje důvěru lidí v demokratický systém. Ten je v současné podobě neodlučitelně spojen se svobodnými volbami. Jenže když svobodné volby vyprodukují výsledek, který je přepsán z rozhodnutí dvou politických solitérů, máme problém.
Problém je o to závažnější, že ústava říká, že náš politický systém je založen na soutěži politických stran, které “respektují základní demokratické principy“. Pokud by se ukázalo, že se strany ve skutečnosti uchylují k nakupování poslanců nebo k jejich vydírání, nelze o respektování demokratických principů vůbec mluvit.
Přeběhnutí Melčáka a Pohanky je v tomto kontextu mnohem závažnější, než jak ho interpretují někteří politici a komentátoři. Je to útok na základní pravidla hry, která jsme si stanovili pro fungování naší demokracie. A jsou-li zpochybněna pravidla demokratické hry, je nakonec zpochybněna samotná demokracie.
Literární noviny, 10.9.2007