Už několik měsíců se pravidelně dozvídáme, že Česká strana sociálně demokratická se hodlá zmodernizovat. Co tato modernizace bude znamenat, ovšem nikdo přesně neví. Existuje sice jakýsi vnitřní dokument ČSSD, z něhož vyplývá, že by strana chtěla oslovit nové skupiny voličů a změnit svůj obraz u veřejnosti. Jenže ona zmíněná veřejnost zatím nemá k dispozici téměř žádné podrobnosti; ví jen právě to, že ČSSD se hodlá zmodernizovat.
Neustálým opakováním slova modernizace se z modernizace stalo jakési zaklínadlo. Možná si špičky ČSSD opravdu myslí, že když budou toto slovo často vyslovovat a poukazovat na to, že modernizace se už skutečně blíží, voliči začnou věřit tomu, že je ČSSD moderní stranou.
ČSSD má ve snaze prodat svou „modernizaci“ dva hlavní problémy. Ten první, který je společný celé české politice, je podivná komunikační neobratnost. České politické strany velmi často zapřahají povoz před koně. Místo toho, aby nejprve připravily bez mediální pozornosti koherentní program toho, co chtějí prosazovat, který by pak s velkou slávou nabídly a s velkým úsilím vysvětlovaly veřejnosti, začnou přes média pouštět informace o tom, že na čemsi „závažném“ pracují nebo teprve pracovat hodlají. Zamýšlený cíl takového programu se tím automaticky stává jakýmsi zaklínadlem bez obsahu.
Druhý problém se týká specificky ČSSD. Je totiž možné argumentovat, že program modernizace nemůže spočívat jen ve vypracování nových programových cílů strany s tím, že se strana rozhodla oslovit nové skupiny voličů. Modernizace musí vycházet z jakési organické vnitřní proměny strany, která souvisí i s personáliemi.
Kdyby například nástup tzv. „new labour“ ve Velké Británii nebyl v roce 1994 osobně zaštítěn dynamickým a neopotřebovaným Tony Blairem, na jehož místě by se o modernizaci pokoušeli jeho předchůdci, kontroverzní Neil Kinnock či nevýrazný John Smith, nejspíš by k žádné takové změně nedošlo. I ČSSD uspěje se skutečnou modernizací pouze v případě, že jí zaštítí noví lidé. Nemusí to být nutně zcela neznámé tváře, ale každopádně to musí být lidé z poněkud jiného těsta, než jsou politici, kteří dávají současné ČSSD její „strejcovský“ profil.
Je-li k tomu zapotřebí i výměny na postu samotného předsedy se ukáže. Jisté je, že Jiří Paroubek dost riskuje. Pokud totiž „modernizace“ neuspěje, budou mít jeho oponenti proti němu silnou zbraň, protože mohou argumentovat, že strana se nemůže skutečně změnit i kvůli osobnímu stylu a politické historii jejího vůdce.
MF Plus, 14.9.2007