Premiér Mirek Topolánek nedávno obvinil sdělovací prostředky ze slídění, vydírání a msty, přičemž nevyloučil přijetí zákona, který by média reguloval. Novináři údajně pracují pod vlivem opoziční sociální demokracie, neodpovědně zveřejňují citlivé informace, a kupují tajné informace od policie, což je forma korupce.
Reakce byly předvídatelné. Premiér byl zahrnut mediální kritikou a jízlivě přirovnáván k Miloši Zemanovi, který kdysi mluvil o novinářích jako o póvlu a hyenách. Dotázaní politici se raději vyjadřovali opatrně; sami prý mají s novináři dobré vztahy. Ex-premiér Jiří Paroubek se postavil na stranu médií, ač coby premiér na novináře útočil z podobných pozic jako dnes Topolánek..
Politologové a analytici často reagují v takových situacích „povinnými“ výroky o nezralosti postkomunistických politiků, kteří nezvládají komunikaci s médii. Novináři prý jen dělají svou práci, jejich profesionalita se rok od roku zvyšuje, zatímco úroveň politické elity je prachbídná.
V tomto typu paušálních zjištění bohužel často chybí rubu líc—tedy kritický pohled na média. Možná i proto, že reflexe novinářské práce se na veřejnost může povětšinou dostat zase jen skrze média. A novináři vcelku logicky nastavují kritické zrcadlo častěji těm ostatním než sobě.
Navíc v novinářském stavu panuje velká míra solidarity. I politici se sice docela dobře napříč politickým spektrem shodnou na společných zájmech, jakými jsou třeba imunita či funkční požitky, ale intenzita konkurenčních vztahů mezi politickými stranami zdaleka předčí rivalitu mezi mediálními organizacemi—možná i proto, že novinář neví, které periodikum nebo elektronické médium, jež by si zasloužilo kriticky „nakopnout“, může být jeho příštím zaměstnavatelem.
Navzdory nejrůznějším nedostatkům české politiky vytváří vysoká intenzita politické konkurence příznivější prostředí pro kritickou reflexi a sebereflexi, než je tomu v médiích. Politici z opačných táborů ochotně spolupracují s médii na kritice „těch druhých“. Médiím, až na výjimky, naopak kritická sebereflexe téměř chybí. Řečeno jinak: kdo u nás vlastně hlídá hlídacího psa demokracie?
Samoregulující mechanismy, jako jsou různé etické kodexy či profesní komory, zatím příliš nefungují. A když se do novinářů „opře“ někdo z venku, jako například potrefený politik, narazí na zeď pohoršení, i když má třeba kousek pravdy. Otevřít debatu o korupci, osobní či politické mstě ze strany novinářů, popřípadě o účelovém skandalizování v médiích, je neobyčejně obtížné. Novináři totiž vcelku jednotně tvrdí, že jsou to jen zlomyslné výmysly—nejčastěji politiků.
Úplně stejně reaguje na podobná obvinění vůči politické sféře i mnoho politiků. Jenže ti mají neustále v patách právě média, která se je snaží přistihnout při lži. Koho mají ale v patách média? U nás, s jistou výjimkou těch veřejnoprávních, téměř nikoho.
Šéf poslaneckého klubu Občanské demokratické strany Petr Tlučchoř v reakci na Topolánkovy výroky pravdivě pravil, že si nemyslí, že „by novinářská obec, stejně jako obec politiků, vybočovala z průřezu celé společnosti.“ Chtěl tak média před Topolánkem „diplomaticky“ bránit, jenže jeho výrok je možné obrátit: jestliže mnozí politici údajně hojně lžou a jsou zkorumpovaní, pak novinářská profese, pokud zázrakem právě ona nevybočuje „z průřezu celé společnosti“, je na tom podobně.
Novináři občas tvrdí, že postkomunistická politika prý přitahuje jen lidi druhého řádu. Navíc je prý na politiky třeba klást vyšší nároky, protože jsou to veřejní činitelé. Jenže novináři jsou také veřejní činitelé svého druhu. A ani práce v médiích nepřitahuje jen eticky zásadové vzdělance.
Účelem výše řečeného není zlomyslně přitakávat premiérovým výtkám. Ale co kdyby se v každém důležitějším médiu našel alespoň jeden komentátor, který by se sebekriticky zamyslel, zda Topolánek, stejně jako před ním Paroubek (a před ním Zeman a Václav Klaus), nemají alespoň kousek pravdy?
S médii to totiž u nás o moc lepší než s politikou bohužel opravdu není. Seriózní média se stále více bulvarizují. Novináři si často „pletou“ investigativní žurnalistiku s nekritickým využíváním informací podstrčených vlivovými agenturami, politiky nebo proti sobě bojujícími složkami policie. A generační diskontinuita po pádu komunismu ještě stále zapříčiňuje, že v redakcích působí i ve velmi důležitých pozicích lidé, kteří by si na Západ od nás mohli o podobném vlivu nechat ještě léta jen zdát a museli by pracovat na svém vzdělání i profesní vybavenosti.
Přičteme-li k tomu notnou dávku politického aktivismu žurnalistické generace vyrostlé v pravicových myšlenkových schématech, není možná překvapující, že většina médií prohrává v souboji o profesionalitu s levicovým deníkem, nad nímž se rádi pohoršují jako nad údajným dědicem novin, které byly nástrojem komunistické propagandy.
ČRo 6, 4.10.2007