Čeští zákonodárci a vládní politici mají zvláštní oblibu: opakovaně se pokoušejí vymyslet „originální“ řešení i v oblastech, v nichž už si vyspělé západní demokracie všemi možnými experimenty prošly a nakonec našly řešení, která fungují. Posedlost českých politiků „originalitou“ by byla možná zábavná, kdyby v těch nejhorších případech nestála daňové poplatníky miliardy nebo by se za ní neplatilo lidskými životy.
Jedním příkladem je loňské zavedení bodového systému pro české řidiče. Laik by si myslel, že by stačilo se inspirovat podobnými systémy v zemích, kde poměrně dobře fungují. Vznesete-li ale tuto námitku, stanou se čeští politici kulturními antropology nebo sociology. Většina jich bude argumentovat, že naše národní specifika neumožňují mechanické převzetí fungujících západních modelů.
Bohužel se pak stane, že nový bodový systém se ukáže být hned po přijetí částečným zmetkem. Navíc výron tvořivosti našich zákonodárců nepoleví ani po přijetí zákona, takže ještě než může být vůbec otestováno, co se osvědčí a co ne, už se rojí návrhy na změny. Pro řidiče, které nový bodový systém na čas ukáznil, to znamená jediné: proč bychom měli dodržovat zákon, který chtějí už den po jeho přijetí politici zase měnit?
S procesem přistupování k Evropské unii byla naštěstí „tvořivost“ českých zákonodárců trochu přidušena, protože v celé řadě oblastí musela Česká republika přijímat zákony střižené podle předem dané „evropské šablony“. Tvořivé výboje zákonodárců se tak musely omezit na oblasti, v nichž EU nemá jednotnou politiku či neuplatňuje jednotné standardy.
Například postihování neukázněných řidičů bohužel ještě stále patří k těm oblastem, kde EU nemá jednotnou politiku, takže se musíme smířit s tím, že čeští politici budou i nadále neúnavně „opravovat“ již přijatý zákon a na českých silnicích bude přibývat mrtvých.
Od vstupu do EU v roce 2004 ovšem čeští politici občas zkoušejí obejít i EU.
Například zákon o státní službě, střižený podle evropských standardů, jehož přijetí bylo podmínkou našeho vstupu do EU, byl sice přijat v roce 2002, ale od té doby byla jeho účinnost opakovaně odložena–naposledy odcházející vládou Jiřího Paroubka vloni v létě. Údajně proto, že by bylo jeho zavedení příliš drahé.
Česká státní správa se tedy i nadále řídí zákony, které z ní na jedné straně často činí jakýsi kafkovský zlý sen a na druhé straně jí nechávají zranitelnou vůči politickým tlakům. Laik by si mohl myslet, že navzdory údajně vysoké ceně zavedení systému, který se osvědčil ve zbytku civilizované Evropy, nakonec čeští politici „najdou peníze“ a umožní zákonu o státní službě, aby začal platit.
Jenže ministr vnitra Ivan Langer má jiné plány. Chce zavést naprosto originální český vynález: státní zaměstnanci se prý budou řídit jako každý jiný zákoníkem práce. Anebo ještě „lépe“: mohli by prý být najímáni na dobu určitou na základě obdoby manažerských smluv. Evropský systém, který je založen na tom, že se snaží poskytnout státním zaměstnancům speciální postavení, jež by je chránilo před politickými tlaky a omezovalo pokušení z korupce, může být tedy v České republice brzy revolučně „inovován“.
Vtírá se otázka, zda čeští politici toto vše dělají, protože mají jakési mesianistické tendence, které jim velí vymýšlet „česká“ řešení, jež budou lepší než například ta vyzkoušena, západoevropská. Odpověď se zdá být mnohem prozaičtější. Mnoho politiků je takříkajíc „zlobováno“ a jejich „tvořivost“ je jen extenzí přání nejrůznějších skupinových zájmů. Ještě horší je možnost, že mnoho politiků nechce přijímat osvědčené evropské modely, protože ty jsou ve své většině nastaveny tak, aby omezovaly korupci. Té se nejvíce daří v právně nestabilním a neprůhledném prostředí.
Přítomnost, podzim 2007