Je už tradicí české politiky, že se v ní pravidelně rozpoutávají bouře ve sklenici vody z důvodů, které toho nejsou hodny.
Možná si opozice myslí, že když rozpoutala v Poslanecké sněmovně debatu o nezvolení České republiky do Rady bezpečnosti OSN, přičemž se snažila toto nezvolení prezentovat jako zahraničně – politické fiasko Topolánkovy vlády, získá tím nějaké body u voličů. Je ovšem pravděpodobné, že většině voličů je to úplně jedno.
Mnoho z nich vůbec neví, co by Česká republika vlastně v Radě bezpečnosti dělala a co by z toho měla. A kdybychom v nějakém testu všeobecných znalostí položili otázku, kdy byla naše země členem Rady bezpečnosti naposledy, dokázalo by správně odpovědět je velmi malé procento lidí.
Toto vše neznamená, že se není třeba nad příčinami českého neúspěchu zamýšlet. Mělo by se tak ale dít s jistým odstupem a uměřeně. Především je třeba zasadit do správného kontextu otázku, co dvouleté členství v pozici nestálého člena v Radě bezpečnosti OSN vlastně znamená. Odpověď zní, že z hlediska prestiže té které země ne příliš. Ani mnozí zahraničně – političtí profesionálové by nedokázali vyjmenovat nestále členy Rady bezpečnosti v posledních dvou letech.
Je tomu tak zejména proto, že OSN je poměrně bezzubá organizace, a že její Rada Bezpečnosti je většinou paralyzována skutečností, že v ní permanentně zasedá, a má právo veta, pět velmocí, které mají velmi odlišné globální priority. Už proto, že tři z nich jsou demokracie, jedna je napůl autoritářským režimem, a jedna má komunistickou vládu. Je tomu tak i proto, že nestálí členové toho při rozhodování o skutečných krizích nemohou příliš ovlivnit. Snad jen texty některých rezolucí.
Když byla Česká republika členem Rady bezpečnosti naposledy, v letech 1995 až 1996, Rada naprosto selhala při řešení masových krveprolití ve Rwandě a bosensko – hercegovinské Srebrenici. Kdyby mezinárodní společenství fungovalo lépe, než funguje, musely by tehdejší členské země Rady bezpečnosti, včetně České republiky, vyvodit ze svého tragického selhání nějakou odpovědnost.
Ve skutečnosti to funguje spíše tak, že nejde ani tolik o to, čeho lze v relativně bezmocné organizaci dosáhnout, ale o to, že zahraničně – politická byrokracie té které země vidí v členství v Radě bezpečnosti jakýsi čestný odznak. Vlády argumentují, že se členstvím jejich země zviditelní, ačkoliv jí ve skutečnosti více zviditelní například jakýkoliv mimořádnější sportovní výkon jejího občana. Tvrdí také, že budou mít na čas větší vliv na chod mezinárodního společenství, ač ve skutečnosti nemají vliv téměř žádný.
Účelem výše řečeného není vysmívat se úsilí o získání členství ve výkonném orgánu nejdůležitější světové organizace. Účelem je spíše připomenout, že skutečný vliv organizací, které by měly zajišťovat harmonii v mezinárodním společenství je v současném světě poměrně malý, a o důležitých věcech nakonec rozhoduje jen několik nejmocnějších zemí.
Ale zpět k českým politikům. Tzv. prohra s Chorvatskem v boji o členství v Radě bezpečnosti se jako prohra jeví jen proto, že Topolánkova vláda zbytečně vyvolala nepřiměřená očekávání. Vládní politici nejenom v různých prohlášeních nadhodnocovali význam našeho členství v Radě, ale také naznačovali, že máme zajištěnu většinovou podporu. Není přitom vůbec jasné, odkud takové informace mohli získávat v situaci, kdy čeští diplomaté u OSN jsou schopni dopředu zjistit i při nejlepší vůli názory jen menšiny z téměř 200 členských zemí OSN.
Ve výčtu možných důvodů pro odmítnutí české kandidatury řadou zemí přitom už předem měly zaznít některé důležité argumenty, které mohly náš optimismus trochu přibrzdit. Například skutečnost, že Česká republika je na rozdíl od Chorvatska členem několika významných mezinárodních organizací, jako je Evropská unie a NATO, a že řada zemí třetího světa bude chtít dát příležitost „outsiderovi“ Navíc mnoho zemí třetího světa je nespokojeno se skutečností, že Evropská unie je reprezentována v Radě dvěma stálými zástupci, zatímco například Indie se svou miliardou obyvatel v Radě není.
Nepřiměřená očekávání, která byla vytvořena vládními politiky, poškodila i prezidenta Václava Klause. Ten nyní jen těžko vyvrátí podezření, že svým projevem zpochybňujícím dopady globálního oteplování v předvečer Valného zasedání OSN, nepřispěl k porážce své země. Jelikož se v době, která uplynula od okamžiku, kdy vládní politici začali sebevědomě tvrdit, že budeme pravděpodobnými vítězi klání s Chorvatskem, a porážkou České republiky neudálo až na prezidentův kontroverzní projev nic, co by mohlo naše šance výrazně poškodit, nezbývá řadě analytiků a komentátorů než usoudit, že Klaus svou zemi poškodil.
Ale i zde je nutné mít na paměti kontext. Údajná škoda totiž není nikterak velká. Kdyby Česká republika bojovala o členství v Radě například s Běloruskem, šlo by o víc. Chorvatsko je ale země, která má dnes velmi podobný hodnotový systém jako Česká republika. Aspiruje na členství v Evropské unii, hájí podobné zájmy. Podíváme-li se na hlasování v OSN z tohoto úhlu, můžeme říci, že je v podstatě jedno, bude-li v příštích dvou letech zasedat v Radě bezpečnosti Česká republika nebo Chorvatsko. Což je svým způsobem dobrá zpráva.
ČRo 6, 17.10.2007