V některých českých médiích se v posledních dnech objevily dalekosáhlé úvahy o zneužívání mocenských privilegií vrcholnými politiky. Jako příklady jsou uváděny nedávné kauzy týkající se premiéra a předsedy ODS Mirka Topolánka a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka.
Topolánek čelí podezření, že využil letadlo vládní letky, aby si odskočil zalyžovat v Alpách, zatímco Paroubek se cestou na svoji svatbu vezl v autě, které se místy řítilo dvousetkilometrovou rychlostí.
Jenže prohřešky obou politiků nelze v tomto případě klást na stejnou úroveň, přičemž není tím nejdůležitějším, že Topolánek je v současnosti nejvyšším vládním činitelem, zatímco Paroubek je jen prostý poslanec – jak už poznamenali někteří komentátoři. Tím nejdůležitějším není tudíž ani to, že Paroubkův automobil nebyl vládní limuzínou, zatímco Topolánkovo letadlo vládní bezpochyby bylo. Důležité je, že zatímco Paroubkovi jen těžko dokážeme, že v autě řítícím se nadměrnou rychlostí skutečně nespal, a že jeho jednání nebylo jen pasivním ignorováním dopravního přestupku, vládní letadlo v každém případě odbočilo do Insbrucku po cestě z Bulharska do Prahy na premiérovu žádost.
Rozdíly najdeme, i kdybychom přijali výmluvy obou politiků. Jeden tvrdí, že zaspal dopravní přestupek svého řidiče, za což se už omluvil. Druhý bez omluvy tvrdí, že si do Insbrucku zaletěl pohovořit s českým velvyslancem v Rakousku. Což ovšem znamená, že máme stále co do činění s nehorázností. Proč by měl premiér za cenu několika set tisíc korun odklánět let vládního speciálu do Alp, když by velvyslanec mohl za pár tisíc korun přiletět nebo přijet do Prahy?
Srovnání mezi Topolánkem a Paroubkem pokulhává i případě, že oba lžou. Zatímco Paroubek v takovém případě pasivně přihlížel dopravnímu přestupku svého řidiče, v horším případě řidiče k takovému přestupku vybízel, Topolánek vědomě zneužil své funkce a státních prostředků.
Proč je toto rozlišení důležité? Třeba proto, že ve vyspělejší demokracii by mělo využití vládního speciálu k soukromým účelům podstatně dramatičtější dopady než u nás. Stačí připomenout třeba podobné aféry bývalé předsedkyně německého parlamentu Rity Süssmuthové či německého ministra obrany Rudolfa Scharpinga.
Rozlišovat je dobré i proto, že média, která srovnáváním obou případů hází do jednoho pytle Topolánka a Paroubka, vlastně nahrávají Topolánkovým tvrzením, že jsou neprofesionální a apriori nepřátelská vůči politikům.
Chce-li Topolánek od médií větší profesionalitu, mělo by se mu jí dostat. Pak by ovšem Paroubkův případ měl být skončit jeho omluvou, zatímco chování premiéra je záležitost zcela jiné kategorie, a média by se jí měla náležitě věnovat. Už proto, že premiérova kauza se týká nakládání s prostředky daňových poplatníků.
ČR o 6, 5.12.2007