Další posílení moci Vladimíra Putina po nedávných parlamentních volbách v Rusku vybízí k úvahám o tom, jak si režim, který se stále více jeví jako Putinovo samoděržaví, bude počínat v mezinárodních vztazích. Doma je Rusko na cestě k téměř úplnému popření liberální demokracie, ale je otázkou, zda je tento proces důvodem k obavám, že se Rusko vrátí k imperiální politice minulosti.
Každopádně je třeba přemýšlet, jak by měla Evropa a pochopitelně i Česká republika na vývoj v Rusku zareagovat.
Oboustranná závislost
Imperiální politika ze strany Putina zatím nehrozí, protože jeho agresivita v mezinárodních vztazích se zdá být namířena především na ruské publikum. S pomocí krajně cynických metod se Putin snaží o konsolidaci své moci a domácích poměrů, které byly rozvráceny nezvládnutou transformací v 90. letech minulého století. Tento záměr mu zatím vychází.
Jenže když budeme posuzovat sílící Rusko z hlediska kritérií, jejichž splnění je nutné pro dlouhodobou stabilitu, pak už tak dobře nevypadá. Ruský ekonomický růst je téměř zcela poháněn vývozem surovin, zejména ropy a zemního plynu. Značné zisky, které z tohoto vývozu plynou, jsou navíc výsledkem momentálně velké světové poptávky po těchto surovinách. Každý ekonomický systém, který je do takové míry závislý jen na jednom zdroji bohatství, je ovšem inherentně nestabilní.
Putin v poslední době sice postupně přitvrzoval svou rétoriku ve vztahu k Západu, a uchýlil se přitom i k hrozbám či vypovězení některých smluv o kontrole zbrojení, ale podíváme-li se na reálnou sílu Ruska, otevřený konflikt se západním světem nepřichází v úvahu.
Rusko je téměř úplně závislé na odbytu ruských surovin právě v západním světě. Pravda, tato závislost je oboustranná, protože většina zemí Evropské unie zase potřebuje ruské zdroje energie. Jenže taková „vzájemnost“ je do jisté míry stabilizujícím prvkem.
Z hlediska bezpečnosti je pro Rusko přitom mnohem riskantnější, aby se zcela přeorientovalo na ekonomickou spolupráci například s Čínou, která by případné vakuum jistě ráda využila. Pro zemi, jež je do takové míry jako Rusko ekonomicky závislá na jednom zdroji bohatství, je důležitá diversifikace partnerů. Rusko, ač Západ opakovaně kritizuje, dobře ví, že mu od Západu hrozí mnohem menší nebezpečí, než od čínské diktatury. Ta by ruskou závislost na penězích získávaných z exportu surovin zneužila ke strategickým cílům.
Proti Unii
Putin se bude i nadále vymezovat vůči Západu, ale přitom bude mít vždy na mysli, že nesmí zajít příliš daleko, pokud nechce ohrozit ruský ekonomický „zázrak“.
Největší nebezpečí, které od sílícího a autoritářského Ruska hrozí, spočívá spíše v mnohem cílevědomější zákulisní práci na oslabení západní jednoty, než tomu bylo dosud. Navzdory ekonomickému růstu je současné Rusko ještě stále jednou nohou v „třetím světě“. Pokud Západ bude jednotný, není mu Rusko skutečným soupeřem — i navzdory svému arsenálu zbraní hromadného ničení.
Tím se může stát pouze za předpokladu, že se mu podaří oslabit nebo dokonce rozložit transatlantickou spolupráci a Evropskou unii. Evropští politici, kteří staví dobré vztahy s USA a těsnější spolupráci v rámci EU do protikladu, hrají podle ruských not. Stejně si počínají politici, kteří brojí proti další evropské integraci z ideologických důvodů.
Rusko si nepřeje nic více než nejednotnou Evropu, protože se může mocensky prosadit mnohem snadněji například vůči desetimiliónové České republice, než vůči Unii, která má téměř pěst set miliónů obyvatel a společné rozhodovací mechanismy.
Co na to Češi
Je jisté, že zejména tajné služby Putinova samoděržaví budou usilovně pracovat právě na oslabování jak vazeb mezi USA a Evropou, tak — a to zejména – na sabotování další evropské integrace. Putin ví, že může hrát velmocenskou roli pouze v případě, že se mu podaří naplnit heslo „rozděl a panuj“.
Zároveň ovšem jeho agresivní politika EU stmeluje, stejně jako Západ kdysi stmeloval Sovětský svaz. Jsme tak v paradoxní situaci: zatímco Putin může děkovat všem euroskeptikům za to, že napomáhají jeho strategickým plánům, eurooptimisti mohou naopak děkovat Putinovi. Jeho politika docela jistě donutí Unii se dále integrovat.
Z toho také vyplývá, jaká by měla být česká zahraniční politika vůči Rusku. Je v bytostném zájmu České republiky být aktivní v prosazování společných evropských politik zejména v těch oblastech, kde jednotný postoj Unie vůči Rusku může mít zásadní význam — například v oblasti energetické politiky. Je také naivní, když současní vládní politici u nás vehementně odmítají postupné vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.
Snaha České republiky jednat v rámci širších aliancí by se ovšem neměla omezovat jen na EU. Vezmeme-li jako příklad česko-americká jednání o umístění amerického protiraketového radaru na českém území, je jasné, že pro Rusko je mnohem snadnější rozbíjet tato bilaterální jednání mezi supervelmocí a malou zemí —například s pomocí iniciativ namířených přímo na USA — než by to bylo možné v případě, kdyby o radaru Češi jednali od počátku důsledně v rámci NATO.
Respekt, 10.12.2007