John Gray
Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death of Utopia. Vydalo nakladatelství Farrar Strauss and Giroux, New York 2007, 243 stran.
Kacířství: Eseje proti pokroku a jiným iluzím. V překladu Mileny Turner vydalo nakladatelství Argo, Dokořán, Praha, 2006, 224 stran.
Al Kajda a co to znamená být moderní. V překladu Mileny Turner vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha, 2005, 136 stran.
Britský filozof John Gray bývá občas označován za anti-pokrokáře. Ve svém souboru kratších úvah, které vyšly v českém překladu v roce 2006 pod názvem Kacířství: Eseje proti pokroku a jiným iluzím, tvrdí, že víra v pokrok souvisí s původně náboženským přesvědčením, že člověk nepatří do zvířecí říše, ale má speciální poslání. Naše víra v nezastavitelný pokrok, který vyústí do stavu universální stability a ekonomické prosperity, je jen ničím neopodstatněnou verzí křesťansko-židovské eschatologie.
„Dnešní zdánlivě sekularizované společnosti jsou ovládány novým náboženstvím, v němž původní náboženský impuls mutoval do představy spasení skrze politiku. Velké politické projekty dvacátého století, založené na této nové víře, zkrachovaly, ale i nadále přetrvává víra, že lidstvo může nakonec vybudovat víceméně dokonalý svět s pomocí vědy,“ píše Gray.
„Náboženství humanismu“, jež se paradoxně rádo ohání ateizmem, se podle něj zároveň uchyluje k vzývání Prozřetelnosti, když tvrdí, že vývoj kupředu nemůže nic zastavit, protože se v pravý okamžik vždy najde řešení. Gray ovšem varuje, že průmyslový růst v posledních dvou stoletích je nejen výsledkem technologického pokroku, ale i bezohledného drancování přírodních zdrojů, které jsou konečné. Homo sapiens je nebezpečný, agresivní druh, který nemilosrdně ničí prostředí, na němž závisí jeho existence.
Už ve své knize Dvě tváře liberalismu, která vyšla česky v roce 2004, vinil Gray z bezhlavé propagace víry v pokrok klasický liberalismus, který se ve spojení s racionalismem tváří, jakoby věděl, jak nalézt správný způsob života pro všechny. Gray vidí ovšem jako realističtější hobbesovskou verzi liberalismu coby koexistence mezi různými druhy životních stylů. To nejlepší, v co můžeme doufat, je stále znovu vyjednávaná koexistence mezi nejrůznějšími společenstvími názorů.
Utopie jako vítězství dobra
Ve své poslední knize, Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death Utopia (Černá mše: Apokalyptické náboženství a smrt utopie) jde Gray ve svém odmítání klasického liberalismu ještě dál. Tvrdí, že je to jen jeden z utopických proudů, které se vynořily z osvícenství, v jehož pozadí je víra, že s pomocí racionalismu a svobody lze dosáhnout jakéhosi ideálního stavu, v němž na „konci historie“ bude světu vládnout jediný harmonický systém liberního kapitalismu a demokracie.
Tuto myšlenku částečně rozvíjí už v předešlé knize Al Kajda a co to znamená být moderní, v níž argumentuje, že islámismus není archaickým výronem středověku, ale především produktem globalizace, která je jedním z eschatologických mýtů západní civilizace o cestě k vytvoření universální světové civilizace. Ve skutečnosti „čeho mohou lidé přinejlepším dosáhnout je být stateční a vynalézaví, a přitom doufat v dosažení minima,“píše Gray.
Podle něj ovšem tento střízlivě konzervativní pohled v posledních dvou stoletích prohrává v souboji s jinými. Moderní politika není z větší části nic jiného než historie náboženství, neboť západní civilizace se nikdy nevymanila z eschatologických předpokladů křesťanství. Svět, v němž žijeme na začátku nového tisíciletí, je tak přeplněn troskami utopických projektů, které sice byly formulovány v jazyce sekularismu, ale ve skutečnosti nebyly ničím jiným než náboženskými mýty.
„Jak komunismus, tak nacismus tvrdily, že jsou založeny na vědeckých poznatcích. Komunismus se oháněl historickým materialismem, zatímco nacismus vědeckým rasismem. Jejich tvrzení byla podvod, přesto používání pseudovědeckých tvrzení zdaleka neskončilo s pádem těchto systémů,“ píše Gray. „Pokračovalo v podobě nekonzervativních teorií, které navázaly na zdánlivě racionální předpoklady liberalismu a neoliberalismu, a tvrdily, že svět míří k jednomu jedinému typu vládnutí a hospodářského systému v podobě universální demokracie.“
Dějiny utopie
Tento druh utopického uvažování není podle Graye nic nového. Lze ho nalézt už ve víře Ježíše a jeho následovníků, že se blíží jakési vyvrcholení historie, v němž dobro s konečnou platností zvítězí nad zlem. Víra v konečné vítězství dobra je přítomna ve většině moderních utopií. Od dob Francouzské revoluce série utopických hnutí ovládala politický život, přičemž byly zničeny celé společnosti. Sekulární teror moderní doby je jenom zmutovanou verzí násilí, které provází křesťanství od jeho vzniku. Je nejčastěji poháněn přesvědčením, že násilí je opodstatněné v zájmu eschatologického vyvrcholení historie v podobě vítězství dobra nad zlem.
Gray upozorňuje, že svět byl pojímán jako kolbiště boje mezi světlem a temnotou, v němž nakonec zvítězí světlo, už iránským prorokem Zarathustrou dávno před Kristem. Tato filozofie měla zásadní vliv na judaismus, křesťanství i islám. Proti ní stála filozofie manicheismu, která tvrdila, že zlo a dobro jsou permanentními rysy lidského světa. Zlo nemůže být nikdy úplně vymýceno. Manichejský dualismus ovlivnil jak Augustina, tak gnostiky, jejichž učení navzdory persekuci ze strany Katolické církve přežilo v různých podobách dodnes.
Politická filozofie Graye je založena na konzervativní skepsi vůči všem velkým idejím o možnosti vytvoření perfektní společnosti. Universálním rysem lidského světa je konflikt. Lidé chtějí často protichůdné nebo neslučitelné věci zároveň.
Utopie naopak nabízejí harmonii. Poznají se podle toho, že jsou už ze své podstaty neuskutečnitelné. Nebo, řečeno jinak, neexistují žádné okolnosti, za nichž by mohly být uskutečněny. Gray parafrázuje Davida Huma: Jakékoliv plány vlády, které předpokládají zásadní přeměnu ve způsobech chování lidstva, jsou jen chiméry.
„Pro utopickou mysl nejsou defekty společnosti defekty lidské přirozenosti. Jsou to pouze důsledky universální represe, která ovšem brzy skončí. Historie je údajně jen noční můra, z níž se musíme probudit, a až to uděláme, otevírají se před námi neomezené možnosti,“ píše Gray.
Sekulární utopie
Moderní utopismus se začal objevovat s ústupem křesťanství. Jenže víra v budoucí harmonii je dědictvím křesťanství, stejně jako je jím víra v pokrok, tvrdí Gray. Ačkoliv myšlenka, že svět, v němž existuje zlo, musí brzy skončit, se zdá být v rozporu s myšlenkou, že se svět může zlepšovat zásluhou lidské činnosti, křesťané přinejmenším od časů reformace věří, že vykoupení nepřijde jen v podobě božího zásahu, ale že k němu může přispět lidmi generovaná proměna světa.
Podle Graye se mnoho moderních myslitelů pokoušelo vyhnout pohledu na historii coby souboj mezi dobrem a zlem. Namísto toho mluví o pokroku jako vrstvení různých zkušeností a etap vývoje. Lidské vědomosti se zvětšují kumulativně, ale může dojít i k regresi a katastrofám. Hlavní proud západního myšlení je ovšem ještě stále v zajetí osvícenského přesvědčení, které navázalo na křesťanství, že svět je kolbištěm boje mezi dobrem a zlem.
„Tam, kde je zlo, jsou i démoni. I proto se moderní politická náboženství, jakkoliv odmítají křesťanství,…nemohou obejit bez démonizování. Jakobíni, bolševici i nacisti všichni věřili, stejně jako to dnes činí islamisté, v rozsáhlé konspirace, které byly namířeny proti nim. Konkrétní nedostatky v lidské přirozenosti nikdy nejsou zásadními překážkami pro uskutečnění utopií…, jsou jimi především jakési obecné síly zla,“ píše Gray.
Podle něj i studená válka byla soubojem mezi dvěma utopickými ideologiemi—komunismem a liberalismem. Ačkoliv se k sobě chovaly jako nepřátelé na život a na smrt, lišily se převážně jen v pohledu na to, který ekonomický systém byl lépe vybaven, aby dosáhl cílů, jež sdílely.
Obě filozofie byly produktem osvícenství. Obě interpretovaly historii redukcionalisticky–v teoriích, které viděly ekonomický a technologický pokrok jako primární cíl, zatímco náboženství bylo stále více druhotné. Komunismus nakonec zkolaboval, což pochopitelně vedlo k teoriím o konečném vítězství liberalismu. Jenže kolaps komunismu neznamenal kolaps utopismu.
Utopická pravice
V minulém století byl utopismus spojen především s levicí. Ke konci minulého století ovšem utopické vize ovládly politickou pravici, upozorňuje Gray. Podle utopické pravice bude prý v budoucnosti legitimní jediný typ režimu: demokratický kapitalismus coby konečná verze lidské vlády. Pod vedením USA přijaly po pádu komunismu západní vlády myšlenku, že lze nastolit demokracii jako nejlepší a jediný typ světové vlády.
Zvláště po 11. září 2001 bylo politické myšlení nejmocnější světové demokracie zcela ovládnuto utopickým myšlením. Bushova vláda se od začátku chovala jako revoluční režim, tvrdí Gray.
Během minulé generace tak politická pravice opustila filozofii lidské nedokonalosti, které lze přinejlepším čelit praktickou, skepticky orientovanou politikou, ale nelze jí nikdy odstranit. Namísto toho plně přijala utopické myšlení v podobě militantní víry v pokrok, který lze šířit za jistých okolností i s pomocí síly.
Pravicový utopismus začal jako sekulární hnutí. Neoliberálové, kteří ovlivňovali západní politiku v 90. letech, byli ve většině případů zapálení doktrináři, kteří naivně věřili ve svou verzi rozumu.
„Tento intelektuálně nevinný druh nebyl ovšem vybaven pro tvrdou realitu světa po studené válce, a zanedlouho byl nahrazen militantnější vírou– neokonzervatismem,“ píše Gray. „Neokonzervativci pochopili, že svobodný trh se nerozšíří do celého světa mírovými prostředky, a že mu bude nutné pomoci intensivním použitím vojenské síly.“
Gray upozorňuje, že v Evropě přitom konzervatizmus vzniknul jako reakce proti projektu osvícenství přetvořit společnost podle ideálního receptu. Byli jím inspirováni i američtí autoři federalistických tezí, kteří viděli vládu jako prostředek, jak čelit lidské nedokonalosti, nikoliv jako nástroj pro přetvoření společnosti. Neokonzervativci naopak vynikají svým bojovným optimismem, který spojuje mocný utopistický proud osvícenství s křesťanskou fundamentalistickou vírou, že zlo může být definitivně poraženo.
Mýtus šťastného konce dějin už napáchal nepředstavitelné škody. Sekulární náboženství posledních dvou století, která si představovala, že mohou vykročit ze začarovaného kruhu anarchie a tyranie, vylepšila nakonec jen formy násilí a teroru. Přičemž sama s terorem často od začátku počítala jako s nástrojem pro dosažení dokonalosti. Například není pravda, upozorňuje Gray, že marxismus se odlišoval od nacismu tím, že ve své původní, údajně humanistické verzi, nepředpokládal násilí pro dosažení svých idealistických cílů.
Jaká ale je z tohoto bludného kruhu utopií cesta ven? Gray je sice k lidské společnosti velmi skeptický a nevylučuje katastrofální konec, neboť nové verze utopismu budou mít k dispozici stále mocnější prostředky. Pokud jde o západní civilizaci, domnívá se ale, že irácké dobrodružství neokonzervativců je možná nejen první ale i poslední velkou utopickou misí 21. století.
Pokud jde o politiku, nabádá ke střízlivosti. Vrací se jako k jistému řešení ke své hobbesovské vizi liberalismu, v němž se svoboda neprosazuje v racionalisticky pyšném blouznění, ale je chápána jako pracná koexistence různých životních stylů, kterou je neustále znovu třeba vyjednávat. Otázkou je, zda dokonce i tato umírněná vize svobodné společnosti není svým způsobem utopická.
Lidové noviny, příloha Orientace, 26.4.2008