Strana zelených, nejmenší člen vládní koalice, má stále větší vnitřní problémy. Souboj mezi představiteli Republikové rady, teoreticky nejvyšším orgánu strany hned po sjezdu, a předsedou strany Martinem Bursíkem přerostl od osobních rozmíšek, jež začaly spory mezi Bursíkem a bývalou ministryní školství Danou Kuchtovou, do ideové polohy, v níž jde o další směřování a identitu strany.
Lidé, reprezentovaní především Republikovou radou strany, kteří dnes představují hlavní opozici vůči Bursíkovi a jeho spojencům v předsednictvu i poslaneckém klubu strany, si stěžují, že se strana nedrží svého programu. Bursík si podle nich počíná autoritářsky. Katalyzátorem současného–zatím nejvážnějšího sporu ve straně–se stala snaha vlády prosadit umístění amerického protiraketového radaru na českém území.
Tento konflikt se dal čekat. Zatímco totiž minulé střety o to, zda strana svým vládním angažmá kompromituje svůj program a identitu, byly do jisté míry otázkou interpretace toho, co ještě je, a co už není, „zelenou“ agendou, spor o radar je zásadním sporem o další směřování strany. Jen těžko si totiž lze představit jakoukoliv stranu zelených v Evropě, která by souhlasila s umístěním takového amerického zařízení na území svého státu—obzvláště pak jen na základě bilaterální dohody s USA, jež se příliš neohlíží na stanoviska Evropské unie a Severoatlantické aliance.
Strana se pokoušela najít kompromis, když nabídla, že při parlamentním hlasování radar podpoří, pokud se do té doby stane součástí integrované obrany NATO. Jenže dubnový summit NATO v Bukurešti nepřijal usnesení, jež by se takto dalo interpretovat. Čeští zelení se tak ocitli před těžkým dilematem.
Pokud by totiž nakonec radar podpořili i bez splnění podmínek, jež si dali, mohlo by jim to výrazně uškodit u voličů strany, kteří ve velké většině radar nepodporují, a měli by s jeho umístěním na českém území problém za každých okolností. Byl by to nejpádnější argument pro ty, kdo tvrdí, že Bursíkovi zelení vlastně žádnou zelenou stranou nejsou a jsou ve skutečnosti pravo-středovou liberální stranou, která si po zániku Unie svobody s pomocí Bursíka přivlastnila atraktivní vývěsní štít zelené strany.
Když ovšem nakonec zásluhou zelených radar v parlamentu neprojde, bude to mít také vážné důsledky. Dokonce je možné, že by takové zemětřesení nepřežila současná vláda.
Dilema strany je o to složitější, že nikdo—ani Bursíkovi odpůrci—si nemohou být jisti, zda strana, která by se skutečně začala chovat jako ryzí zelená strana, by měla znovu šanci uspět ve volbách. Jinými slovy, nikdo přesně neví, jakou zásluhu mají na tom, že je strana v parlamentu, liberální voliči, kteří po pádu Unie svobody hledali náhradní politický subjekt. Tito voliči nejsou s autentickou zelenou agendou, jež je v podstatě levicová, nijak ztotožněni.
Další komplikací je, že Bursík, snad jen s výjimkou ministra školství Ondřeje Lišky, je dnes jedinou osobností ve straně, kterou jsou voliči ochotni brát vážně. Řečeno jinak, pokud by zelené jádro strany, sdružené v Republikové radě, nakonec svrhlo Bursíka, nebude mít strana, jak tvrdí někteří analytici, šanci uspět v příštích volbách. Po případném odchodu Bursíka z čela strany by tak Stranu zelených mohl potkat stejný osud jako Unii svobody.
Bursík si je vědom toho, že strana nemá příliš mnoho skutečných politických osobností. I proto se rozhodl vsadit v podzimních volbách do Senátu na některé známé osobnosti, které sice straně fandí, ale nejsou jejími členy. Ani to se samozřejmě aktivistickému jádru strany příliš nelíbí. Mají za to, že by si strana měla vychovat politiky z lidí, kteří vyšli z prostředí ekologických iniciativ a jsou tudíž bytostně spjatí se zelenou ideologií.
Konflikt ve straně nyní dospěl tak daleko, že předseda zahraniční sekce zelených Jiří Čáslavka navrhnul, aby se konal mimořádný sjezd, na němž by se hlasovalo o vedení strany. Bursík hozenou rukavici přijal s tím, že pokud by se sjezd konal, pak by se tak mělo stát ještě před volbami do Senátu a krajů. Uvědomuje si totiž velmi dobře výše zmíněné dilema strany:
za své současné významné postavení ve vládní a parlamentní politice vděčí strana do značné míry právě jemu. Pokud si zelení zvolí do čela někoho jiného, ať tak tedy udělají ještě před volbami.
Tím Bursík ještě více vyhrotil otázku, na níž zelení budou muset najít odpověď: jsou pro nás důležitější mocenské pozice získané a udržované za cenu programových kompromisů či dokonce zrady zelených idejí, nebo jsou pro nás důležitější ideje?
Bursík má navrch i proto, že může nabídnout konkrétní politické úspěchy, jež se pojí právě s jeho osobou. Jeho odpůrci, na druhou stranu, mohou jen věřit, že když se strana, i za cenu opuštění současných mocenských pozic, vrátí k důslednému dodržování svých idejí, voliči to nakonec ocení a v parlamentu i vládě bude zasedat takříkajíc opravdová zelená strana, vedená autentickým zeleným politikem.
Předčasný sjezd se nakonec zřejmě konat nebude, ale na lámání chleba ve straně s velkou pravděpodobností stejně dojde. Někteří poslanci za zelené, kteří zatím byli vůči Bursíkově pragmatické linii loajální, v otázce radaru rebelují a slibují, že smlouvu s USA v Poslanecké sněmovně nepodpoří. Někteří také začínají mít vážné problémy s reformou zdravotnictví.
Ačkoliv vláda na svém posledním zasedání našla kompromis, který podpořili i členové vlády za zelené, například Dana Kuchtová si vyhradila právo navrhnout ve sněmovně další změny.
Zatímco lavírování zelených v otázce zdravotnické reformy by nakonec vládní koalici asi nerozložilo, hlasování o radaru může být pro osud koalice klíčové. A může být zlomem i pro Stranu zelených. Bylo by to totiž jakési vyslovení nedůvěry Bursíkově politice.
Hlasování o radaru se má uskutečnit v srpnu. Možná už na konci léta tedy budeme znát výsledek hádanky pod názvem „budoucnost Strany zelených“.
ČRo 6, 3.6.2008