Na 40. výročí Pražského jara, které si letos připomínáme, je nejzajímavější, jak málo se o této klíčové události českých dějin diskutuje. Tištěná média sice čas od času nabídnou články a analýzy, které se reformního hnutí a následné invaze vojsk Varšavské smlouvy týkají, ale politici ve vztahu k Pražskému jaru vesměs dávají najevo nezájem.
Souvisí to nejspíš s jistou schizofrenií národní mysli, včetně národní paměti. Po roce 1989 totiž převládnul oficiální názor, že na období komunismu je nelepší se dívat jako na totalitní monolit a takzvané vypořádání se s minulostí je záhodno svěřit do rukou oficiálním institucím, jako jsou ministerské úřady vydávající lustrační osvědčení, či třeba Ústav pro studium totalitních režimů.
Ačkoliv si pamětníci jistě pamatují rok 1968 především jako období relativní svobody, velkého tvůrčího vzepětí, a oživování občanské společnosti, „oficiální“ verze zní, že to byl souboj mezi dvěma mocenskými skupinami v komunistické straně, z nichž oběma šlo o udržení komunistické nadvlády.
Skupina takzvaných reformátorů naivně věřila, že lze mít obojí: komunismus i jistou míru svobody. Nakonec byli zákonitě poraženi, a definitivně se tak ukázalo, že komunismus se nedá reformovat.
Jenže Pražské jaro bylo mnohem víc, než jen souboj dvou skupin uvnitř KSČ. Bylo to nejen hnutí „shora“ ale také hnutí „zdola“. Komunističtí reformátoři skutečně nejspíš naivně věřili, že mohou vybudovat komunismus s lidskou tváří, a že se požadavky na další demokratizaci po dosažení tohoto cíle zastaví. Jenže „ti dole“, ač podporovali masově myšlenku na obrodu komunismu, by se v případě trvajícího uvolnění jistě nespokojili s vládou jedné strany. I proto je třeba vidět Pražské jaro jako hnutí, na jehož konci by bez zásahu sovětských tanků byla obnova demokracie.
Pražské jaro ovšem netrvalo jen oněch osm měsíců roku 1968. Začalo kulturním uvolněním už začátkem šedesátých let. Tato vlna liberalizace přivedla na svět vynikající literární, filmová a divadelní díla. Ti, kdo dnes odbývají Pražské jaro frázemi o epizodě v dějinách komunismu, by se měli pokusit přinejmenším vysvětlit, jak je možné, že v údajné totalitě vznikla kulturní díla, s nimiž kulturní počiny po roce 1989 zatím nemohou soutěžit.
MF Plus, 8.8.2008