Bývalý president Václav Havel v nedávném televizním rozhovoru znovu zopakoval své dřívější stanovisko k umístění amerického radaru na českém území. Česká republika by podle něj měla být k USA vstřícnější, zejména když se jedná o technické zařízení, které nijak nemůže ohrozit Rusko s jeho obrovským arsenálem jaderných zbraní.
Až potud lze s Havlem souhlasit. USA jsou naším nejdůležitějším vojenským spojencem, mnoho toho pro nás v minulosti udělaly, proč jim tedy nevyhovět?
Havel si ale jedním dechem postěžoval na českou veřejnost a opoziční politiky. V postojích k radaru i k rusko-gruzínskému konfliktu se prý projevuje jakási nostalgie po bývalých časech, kdy naše země žila po desetiletí v dusivém, ale bezpečném objetí ruského medvěda. Takové postoje jsou prý zklamáním pro mnohé bývalé disidenty, kteří bojovali zato, abychom se z ruského sevřené vymanili, a měli svobodu.
Máme evidentně co do činění s čímsi, co bychom mohli nazvat Havlovo dilema. Dosáhli jsme totiž skutečně toho, oč disidenti usilovali, ale z jakéhosi podivného důvodu si většina lidí žijících ve svobodné demokracii nemyslí o našich bezpečnostních prioritách totéž co například Havel. Je tomu tak opravdu proto, že se jim údajně stýská po časech nesvobody, nebo třeba proto, že celá jedná generace už vyrostla ve svobodných poměrech, bez studené války a bipolárního světa, a mají na globální bezpečnost prostě jiný—možná o nic méně platný–pohled než reáliemi studené války dodnes poznamenaná generace bojovníků s komunismem?
Havel také odmítnul argumenty některých kritiků radaru, k nimž patří i autor tohoto textu, kteří nemají nic proti samotnému zařízení a těsnější spolupráci s USA, ale namítají, že celý projekt měl být součástí integrované obrany NATO.
Bývalý prezident tvrdí, v souladu s článkem 3 Washingtonské smlouvy, že k posilování bezpečnosti NATO patří i unilaterální a bilaterální iniciativy členů. Otázkou ovšem je, co znamená pro budoucnost organizace vyznávající kolektivní obranu projekt, který je s většinou ostatních členů konzultován, až když už jsou bilaterální jednání v plném proudu, a k němuž mají některé členské země výhrady.
Nemenším problémem je reciprocita. Když Havel říká, že bychom měli spojenci, jakým jsou USA, bez řečí vyhovět, ve vzduchu visí ironická otázka, jak by asi USA reagovaly na žádost České republiky umístit na jejich území vojenské zařízení, obklopené pochybnostmi o zdravotních účincích a kontrolované jen českými vojáky, osvobozených od placení amerických daní? Odpověď je nasnadě.
Nemluvě o tom, že by v současnosti musel český personál žádat o víza, aby se do USA vůbec dostal. Jinými slovy: pokud máme být spojenci, měli bychom si být skutečně rovni alespoň v základních věcech—i navzdory skutečnosti, že my potřebujeme vojenské spojenectví USA více, než USA naše.
Právo, 2.9.2008