Drtivá porážka Občanské demokratické strany v krajských volbách a rozpačité výsledky v prvním kole senátních voleb budou zpečetěny porážkou v druhém kole senátních voleb. Existuje pro to několik důvodů.
Tak především, krajské volby i první kolo senátních voleb ukázaly, že současná vládní koalice je nepopulární i u mnoha voličů vládních stran. Obě menší strany—lidovci a zelení—ve volbách propadly i z tohoto důvodu. Jejich voliči nebudou mít žádnou motivaci jít podpořit kandidáty ODS v druhém kole. Ta tak bude muset spoléhat jen na svoje voliče.
Jenže maximum toho, co ODS může „vydolovat“ ze svých voličů, ukázaly už výsledky prvního kola. Naopak kandidáti sociální demokracie mohou spoléhat nejen na podporu svých voličů, ale i na jistou podporu komunistických voličů. Jinými slovy: identifikace komunistických voličů s levicovými kandidáty ČSSD bude mnohem silnější, než identifikace voličů, kteří hlasovali v prvním kole pro zelené, lidovce a nezávislé, s kandidáty ODS.
Druhým důvodem pro pravděpodobnou prohru ODS je nejednotnost strany. Ta po zdrcující porážce v krajských volbách nedokáže odsunout vnitřní spory až na dobu po druhém kole senátních voleb, takže za kandidáty ODS nebude stát slibovaná mobilizační jednota, ale spíše je zastíní hádky a boj o moc v ODS. Navíc mobilizování v podání lídrů, které mnozí už teď považují za odepsané, nebude příliš účinné.
Vedení strany se bude sice snažit strašit budoucí spoluprací ČSSD a KSČM, které je údajně třeba vystavět hráz, jenže výsledky krajských voleb ukazují, že toto téma má minimální mobilizační potenciál. Jiří Paroubek už před volbami otevřeně říkal, že v některých krajích může ČSSD spolupracovat v koalicích s KSČM, a ČSSD i přesto jasně zvítězila. Řečeno jinak, voliče téma možné spolupráce ČSSD a KSČM nechává ve většině případů chladnými.
ODS se může pokusit apelovat na nutnost „vyvažovat“, jenže i tady je ODS v nevýhodě. Nejenže právě ona ještě stále kontroluje většinu pater české politiky (prezident, největší strana v Poslanecké sněmovně, vláda), ale i její postavení v Senátu, kde má před druhým kolem voleb absolutní většinu, je ve vztahu k ČSSD takové, že i kdyby ČSSD vyhrála ve všech 25 obvodech, kde má v druhém kole kandidáty, a ODS by nezískala jediné senátorské křeslo, bude mít ČSSD ještě stále o jednoho senátora méně než ODS.
Problémem jsou i euroskeptické postoje vedené ODS. Právě voliči ODS jsou totiž nejvíce proevropští. Jsou také v průměru vzdělanější než voliči ostatních stran, takže vědí, že Senát toho zmůže málo například v otázkách ekonomických reforem, ale zato hraje důležitou roli při schvalování mezinárodních smluv. Pokud by si ODS podržela absolutní většinu křesel v Senátu, dává jí to šanci blokovat ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ti nejvíce proevropští mezi voličí ODS si tak mohou paradoxně přát, aby jejich strana několik křesel v Senátu ztratila.
ODS je prostě strana v těžké krizi. Důvody jsou mnohem hlubší, než jak se neúspěchy strany v krajských a prvním kole senátních voleb snaží relativizovat její tradiční mediální příznivci v pravicovém tisku. Autor tohoto textu už před časem varoval, že ODS má „zaděláno“ na mimořádné problémy v textu Krize v ODS musela přijít.
Je zábavné, kdyby to nebylo pro ODS tragické, když se nyní z úst mediálních vykladačů některých předáků ODS dozvídáme, že volební prohra údajně souvisí jen s nezvládnutou volební kampaní, volebním cyklem, nebo špatnou schopností vedení vysvětlit veřejnosti, že nepopulární reformy, jsou ve skutečnosti dobré, a že se vše nakonec zúročí i pro vládu na konci jejího období. ODS si prostě musí projít zásadní vnitřní obrodou. Mnozí její voliči to, jak se zdá, vědí lépe, než její politici.