Europoslanec za Občanskou demokratickou stranu Ivo Strejček napsal v článku „Unie se stane imperiální říší“ (Právo, 11.12.2008) tolik nesmyslů, že by za normálních okolností nestálo za to reagovat, neboť soudný člověk by text přešel jen s útrpným pokrčením ramen či zdviženým obočím.
I politický komentátor by Strejčkovy scestné názory, jejichž podstatu koneckonců vystihuje už název zmíněného článku, za normálních okolností ignoroval. Jenže Strejček také uhodil na jeden hřebíček, který docela dobře vystihuje, proč tolik politiků v ODS brojí proti další evropské integraci, konkrétně proti Lisabonské smlouvě.
Pan europoslanec píše: Češi na základě historické zkušenosti intuitivně pochopili, že Lisabonská smlouva není banální text okrajového významu, ale že jde o přelomový dokument, který může ovlivnit kvalitu jejich života na desetiletí dopředu. Lisabonská smlouva dokončuje přerod Evropy národních států v imperiální říši, a to navzdory tomu, že to v podstatě nikdo nechce.
Strejček nám tímto sděluje několik ohromujících skutečností. Především to, že údajně pouze Češi v celé Evropě pochopili—a to kvůli svým dějinám—zrádnost Lisabonské smlouvy. Podobnou specifickou historickou zkušenost, která Čechům tuto jasnozřivost umožnila, zřejmě podle Strejčka v Evropě už nemá žádný jiný národ, možná snad Irsko.
Všech 25 ostatních členských zemí se slepě hrne do katastrofy—ač to vlastně nikdo nechce. Tyto země, reprezentované evidentně zcela neodpovědnými politiky, považují Lisabonskou smlouvu buď za banální text okrajového významu, který lze jen tak schválit, aniž by si uvědomili nebezpečí, která se v textu skrývají. Anebo si ti hlupáčci možná myslí, že to je sice přelomový dokument, ale věří tomu, že je dobrý!
Nelze se nezeptat, kde ten český strejček bere tu drzost vydávat české dějiny za měřítko evropského dobra! A kde bere tu drzost mluvit obecně o Češích coby měřítku pro svůj extrémní názor, když v podstatě reprezentuje jen názor úzké skupiny politiků v ODS.
Autor tohoto textu se považuje za Čecha, a on i mnoho jeho přátel, znalejších českých dějin podstatně lépe než Strejček, si nemyslí, že „Lisabonská smlouva dokončuje přerod Evropy národních států v imperiální říši, a to navzdory tomu, že to v podstatě nikdo nechce.“ Taky si nemyslí, že česká historie je natolik ojedinělá, že nám umožňuje dívat se na svět prizmatem vševědoucnosti a mesiášství.
Naopak: česká historie je spíše historií národa, který si vyseděl mnoho světodějných událostí v koutku, aniž by se do nich aktivně zapojil. Pokud nás naše historie nějak ovlivňuje, je to bohužel právě v tomto smyslu. Je to historie provincie, plná provinciálů—nebo, chcete-li, žoviálně vševědoucích českých strejčků, v hloubi duše vystrašených okolním světem.
Je opravdu tragické, když Českou republiku reprezentují v Bruselu lidé, jako je Strejček. Příliš úlevné není ani to, že vzhledem ke svému euroremcání a katastrofální domácí politice ODS nejspíš prohraje i evropské volby v červnu příštího roku tak, že Strejček, i kdyby znovu kandidoval, se postěhuje z Bruselu (kde se mu evidentně vůbec nelíbí) zpět domů.