Nedávný kongres Občanské demokratické strany nevyřešil ani jeden z hlavních problémů strany. Nezbavil stranu vedení, které jí přivedlo až k potupné volební porážce. Nedokázal stranu sjednotit. A navzdory teatrálnímu odchodu prezidenta Václava Klause z pozice četného předsedy, nezbavil sjezd stranu ani destruktivního vlivu Klause na dění ve straně.
Žádná sebereflexe
Člověk, který strávil část svého života v komunistickém režimu, se jen těžko mohl ubránit reminiscencím. Jeden řečník za druhým přesvědčoval kongres i diváky u televizních obrazovek o tom, že politika strany, opřená údajně o liberálně-konzervativní ideje, je de facto v pořádku, ba skvělá, jen se jaksi nedaří tuto skvělou politiku občanům „zkomunikovat“. Kdyby byla strana schopna „lidu“ své politické priority lépe vysvětlit, bylo by vše v pořádku.
Nedostatek sebereflexe se ovšem netýkal jen neschopnosti pochopit, že za porážkou ve volbách a klesáním v průzkumech voličských preferencí se neskrývá v první řadě špatná komunikace, ale skutečnost, že špatnou politiku není prostě možné efektivně prodat ani s pomocí nejlepších komunikačních metod. Nedostatek sebereflexe se týkal i hlubších příčin současné situace v ODS.
Především se ukázalo, že ani 11 let po tzv. sarajevském atentátu strana není strana ochotna se kriticky zamyslet nad svým minulým konáním. Václav Klaus tehdy stranu, která se v letech 1991-1997 utápěla v schizofrenii liberální rétoriky a bankovního socialismu (aby v roce 1997 cynicky zametla pod koberec skandály se stranickým financováním i stranický rozkol s pomocí sarajevského mýtu), přetvořil na populisticko-nacionalistický subjekt, připomínající svou skálopevnou jednotou náboženskou sektu.
Strana se stala monolitem, který tu bezvýhradně horoval pro bezpáteřní opoziční smlouvu, tu jednomyslně praktikoval nulovou toleranci, tu jednotně hřímal proti Evropské unii. Oč více chyběly skutečné principy, o to více se hřímalo, mobilizovalo a přitakávalo Klausovi. I po Klausově odchodu z čela strany a jeho nahrazení Mirkem Topolánkem si strana ponechala všechny základní rysy, které jí po roce 1997 Klaus vtisknul. Dvakrát ho pak pomohla zvolit do funkce prezidenta s pomocí nevybíravých metod.
Topolánek byl po celou dobu Klausova odchodu z čela strany v roce 2002 obklopen skupinou politiků, které vynesl k moci právě Klaus v roce 1997. Ač původně sám regionální politik, přijal pravidla hry těchto cynických klonů Klause, kteří zašpuntovali nejvyšší patro ODS proti většímu přílivu krajských talentů.
V podobě Klausova frontálního útoku na Topolánka po letošních krajských volbách se Topolánkovi a jeho spojencům nabídla jedinečná šance stranu nově definovat. To by vyžadovalo kritický pohled na Klausovu éru a praktiky. Zároveň by strana musela demonstrativně odhodit nacionalisticko-populistický nátěr, který jí vtisknul po roce 1997 právě Klaus.
ODS se na sjezdu mohla přihlásit k tomu, čemu v průzkumech dává přednost většina jejích voličů: proevpropské politice. A místo série ideologických proklamací o konzervativně-liberálních základech, jež strana nesmí nikdy zradit, se mohla přiblížit profilu západoevropských stran „lidové“ pravice. Nebo, abychom zůstali věrni tomu, co nám sděluje název ODS, konceptu skutečné „občanské“ pravice.
Jenže podobné debaty na sjezdu ODS vůbec nezazněly. Možná proto, že na ně současná ODS po 11 letech převalování se v post-sarajevském myšlenkovém prostředí nemá. Nedokázala tak učinit ani to nejzákladnější, co by Topolánka jasně odlišilo od otce-zakladatele—tedy se vymezit jako pragmaticky proevrospká strana.
Výsledkem je, že i poté, co Klaus na kongresu prásknul teatrálně dveřmi, zůstává ODS zakletá ve stereotypech klausovského myšlení. Je to paradoxní, protože Klaus dává po odchodu z ODS najevo, že coby skutečný odraz svého myšlení hodlá podpořit nějakou novou stranu.
Personální chudoba
ODS ovšem na sjezdu nedokázala vykročit z Klausova stínu nejen ideově, ale i personálně. Ačkoliv mnozí komentátoři interpretují vítězství Mirka Topolánka jako porážku Klause, ve vedení strany zůstali coby Topolánkovi spojenci již zmínění Klausovi kloni z roku 1997. Ti se sice s Klausem v posledních letech rozešli, jenže jsou už dávno stejně „nereformovatelní“ jako Klaus.
Jména jako Ivan Langer nebo Petr Nečas jen těžko mohou někoho přesvědčit, že se „post-klausovská“ ODS vydala na novou cestu. V nejvyšších patrech ODS zůstala i po sjezdu kritická masa politiků, kteří jsou příliš spojeni s nejrůznějšími problematickými aspekty nedávné politické minulosti. Nejde jen o to, kdo a jak figuruje v policejních spisech, jako je Krakatice, nebo kdo a jak se kdysi zapletl například v podivnostech okolo Investiční a Poštovní banky, ale jde i politické chování mnohých těchto lidí v době opoziční smlouvy i později.
Alternativou, která by snad mohla stranu v očích veřejnosti obrodit, samozřejmě nebyl ani pražský primátor Pavel Bém a lidé okolo něj. Ti se pouze snažili o jakýsi pro-klausovský převrat ve straně. Nešlo jim o nic menšího než ze strany, která je mentálně tak jako tak klausovská, učinit ideově sektu ještě pevnější, jež by se zbavila lidí, kteří velkého vůdce zklamali, zejména pokud jde o jejich pragmatické postoje k Evropské unii.
ODS se mohla personálně, a postupně možná i ideově, obrodit, kdyby do čela pustila lidi nespojené zjevně ani s jednou ze dvou skupin. Například úspěšně starosty některých velkých měst nebo některé bývalé hejtmany, kteří se nezaklínají za každou větou Klausem, potažmo svým euroskeptismem. Pouze taková „třetí cesta“ mohla ODS posunout směrem k profilu v podstatě proevpropské občanské strany napravo od středu, která by více odpovídala tomu, co chce většina voličů současné ODS.
Sjezd se nakonec ale stal soubojem mezi topolánkovským a klausovským křídlem, reprezentovaným Bémem. Výsledkem je, že po vítězství topolánkovského křídla mají následovníci Klause buď možnost stranu opustit anebo pokračovat v oslabování Topolánka a doufat, že po volbách do Evropského paramentu, jež ODS nejspíš katastrofálně prohraje, budou schopni stranu převzít.
Vyhlídky jsou chmurné
Na ODS čekají těžké časy. Nejenom proto, že ukázala neschopnost se ideově a personálně reformovat, ale i proto, že strany s jejím profilem to obecně vzato nebudou mít snadné v prostředí sílící ekonomické krize. Jak už si všimli někteří komentátoři, bylo skoro absurdní, že v době, kdy i v České republice začínají šmahem mizet pracovní místa, neproběhla na kongresu ODS téměř žádná diskuse o tom, jakou hospodářskou strategii by měla strana přijmout.
ODS zásadním způsobem neuchopila ani skutečnost, která Topolánkovi do jisté míry pomohla přežít v čele strany, a která ho zatím drží v čele vlády—tedy nadcházející české předsednictví. Místo pozitivního pohledu na tuto historickou událost se na kongresu ozývalo i od zastánců Topolánka euroskeptické brblání, což předznamenává i celkové vyznění českého předsednictví.
ODS je prostě strana v hluboké krizi. Někteří její sklaní příznivci z řad komentátorské obce si sice pochvalovali jakési změny, včetně údajného rozchodu s Klausem, ale jejich snaha připomíná vykladače „změn“ v komunistickém světě před rokem 1989. ODS zatím nic nepochopila a z ničeho se nepoučila.
Její budoucnost nyní v podstatě závisí na odpovědi na otázku, zda tato neschopnost změny je jen dočasná anebo systémová. Pokud je ODS neschopná změnit se proto, že odéesáctví je inherentně spojeno s chováním, které strana předvedla na kongresu, pak je možná odchod Klause ze strany symbolický více, než si myslíme. Znamená totiž možná začátek pozvolného pádu kdysi mocné strany do bezvýznamnosti.
Literární noviny, 15.12.2008