Kongres ODS: Vítězství nebo porážka?

Kongres Občanské demokratické strany může být interpretován dvěma způsoby. Na jedné straně byl vítězstvím křídla dosavadního předsedy strany a premiéra Mirka Topolánka, na druhé straně vlastně jen zabetonoval problémy, které v ODS existovaly před sjezdem.

 

Vítězství Topolánka

 

Topolánkovo vítězství nad pražským primátorem Pavlem Bémem bylo jistě důležité jako odpověď na otázku, zda má Topolánek i po prohře ODS v krajských a senátních volbách ve straně ještě dostatečně silnou podporu. Důležité bylo i pro dočasnou stabilitu Topolánkovy vlády, neboť Bémovo vítězství by nejspíš vyústilo v pád vlády a následné vytvoření menšinového kabinetu ODS, jak ostatně Bém avizoval.

 

Je možné, že k Topolánkovu vítězství přispěla určitým dílem právě starost o jeho vládu jen několik týdnů před českým předsednictvím. Kdyby Bém netrval jednoznačně na odchodu vlády a zároveň se jednoznačně nevymezil jako zastánce silně euroskeptické linie prezidenta Václava Klause, možná by dopadl na kongresu lépe. I stranu, která se vyznačuje opatrnými postoji k Evropské unii, musela vylekat představa, že by po odchodu Topolánka z čela strany i vlády, vedla během českého předsednictví EU menšinová vláda dominovaná prezidentem, který je s EU ve stále silnějším konfliktu.

 

Porážka strany

 

Z hlediska budoucnosti ODS bylo ale Topolánkovo znovuzvolení spíše porážkou. Nevyřešilo totiž žádný z hlavních problémů strany. Poražené křídlo zůstává nadále poměrně silné. Výsledky kongresu nepřiměly k odchodu z ODS dokonce ani nejhlasitější kritiky Topolánka, jako je poslanec Vlastimil Tlustý. Znamená to, že ODS bude nadále nejednotná, což může mít negativní dopad na voličské preference.

 

Ani rezignace prezidenta Klause na funkci čestného předsedy strany, která byla hlavní událostí kongresu, neznamená, že Klausův vliv ve straně bude potlačen. Projevy mnohých delegátů naznačily, že sdílejí spíše Klausova stanoviska vůči EU, jakož i Klausovu kritiku strany, než postoje Topolánka.

 

ODS měla samozřejmě šanci vykročit novým směrem, ale nakonec se rozhodla víceméně jen zakonzervovat současný stav. Vykročení novým směrem by vyžadovalo zvolit do čela strany novou tvář, která by nebyla jednoznačně spojená ani s jedním ze dvou stranických křídel. ODS má přitom celou řadu politiků, kteří uspěli v krajích nebo na radnicích velkých měst.

 

Alternativou bylo jasnější vyhrocení konfliktu mezi topolánkovským a klausovským křídlem, které Topolánek—zvláště po rozchodu Klause se stranou—mohl pojmout programově. Tedy jako jasnější definici sebe i svého křídla coby více proevpropské skupiny, která spojuje svoji budoucnost ve straně i vládě s podporou další evropské integrace v podobě rychlé ratifikace Lisabonské smlouvy.

 

Topolánek se ale zřejmě zalekl možného rozštěpení strany a zůstal i ve svých projevech vůči ratifikaci Lisabonské smlouvy poněkud mlhavý, což vyústilo v přijetí rezoluce, která sice nechává rozhodnutí o ratifikaci smlouvy na poslancích a senátorech za ODS, ale svazuje ji s ratifikací česko-americké smlouvy o americkém radaru v České republice. Topolánek měl přitom v podobě svého vítězství nad euroskeptickým Bémem mandát k tomu, aby od kongresu žádal jasné doporučení poslancům i senátorům za ODS, aby Lisabonskou smlouvu schválili.

 

Střet s Klausem se nekonal

 

Topolánek mohl svůj mandát jasněji definovat také tak, že by se v projevu po svém zvolení, pokusil vypořádat s některými negativními aspekty Klausovy éry. O některých, jako byla opoziční smlouva, ostatně už hovořil v médiích před kongresem. Mohl také jasně poukázat na to, že Klausova kritika ODS coby strany údajně bez idejí a ve vleku lobbyistických skupin, je neoprávněná. Přinejmenším v tom, že tento profil, pokud ho ODS skutečně má, dal straně právě Klaus.

 

Celá řada problémů, kterým dnes ODS čelí, totiž souvisí s vývojem strany po tzv. sarajevském atentátu, kdy svoje předchozí selhání v čele strany, vedoucí až k finančnímu skandálu na podzim roku 1997, Klaus překryl mýtem o spiknutí proti němu i ODS, a stranu přetvořil z relativně otevřené liberálně-konzervativní formace v uzavřenou baštu národnicko-populistické ideologie.

 

Je sice pravděpodobné, že by případná ostrá kritika Klause mohla vést k odchodu některých Klausových spojenců ze strany, jenže tím, že ve straně zůstali, topolánkovské křídlo nic nezískalo. Jejich odchodem by strana byla sice personálně ochuzena, a otevřenou válku by Topolánkovi možná vyhlásili i další poslanci a senátoři, jenže osud Topolánkovy vlády tak jako tak nyní závisí na dohodě s opozicí. Kdyby se totiž sociální demokracie rozhodla nyní vyvolat hlasování o nedůvěře, měla by po kongresu ODS—který údajně stranu sjednotil—dobré šance Topolánka svrhnout.

 

Topolánek se také mohl pokusit o jasnější rozchod s minulostí s pomocí radikálnějších personálních změn. Skutečnost, že ve vedení ODS došlo k jediné změně, když na místě prvního místopředsedy ODS nahradil Béma jiný zástupce Prahy—David Vodrážka—je už z hlediska symbolismu pro Topolánka nešťastná. Jestliže totiž jedním z důvodů porážky ODS v krajských a senátních volbách byla politika celostátního vedení, veřejnost jistě očekávala radikálnější personální změny.

 

Své pozice ve vedení navíc uhájili někteří politici, kteří budou kvůli svým aktivitám v minulosti předmětem mediálních útoků—například ministr vnitra Ivan Langer. Topolánek má sice v Langerovi, alespoň v současnosti, spojence ve straně, ale zároveň ho může mediální kritika Langera oslabit v očích veřejnosti.

 

Nová strana?

 

Výsledkem kongresu je nejen nedostatek změn ve vedení, ale i to, že Topolánkovi kritici zůstávají ve straně, často ve významných pozicích. Je možné očekávat, že pokud ODS výrazně prohraje volby do Evropského parlamentu v červnu 2009, zaútočí na Topolánka znovu a pokusí se stranu převzít. I z tohoto hlediska by pro Topolánka bylo lepší, kdyby spor se svými kritiky vyhrotil na kongresu tak, že by alespoň část jeho odpůrců měla důvod z ODS odejít do nějaké nové strany.

 

Taková nová strana, jejíž případný vstup do Poslanecké sněmovny by české politice určitě pomohl, má nyní jen malé šance na úspěch. Bez známých jmen poslanců  a senátorů z křídla poraženého na kongresu ODS jen těžko získá podporu veřejnosti—a to i v případě, že by jí dal svou podporu Václav Klaus. Ten bude ale spíše opatrný, protože spojit své jméno příliš úzce s politickým subjektem, který nemá dostatečně silné personální zázemí, by bylo riskantní.

 

Relativní úspěch takové strany by přitom byl pro českou politiku, a zejména pro ODS, vysvobozením. Karty na pravici by byly mnohem jasněji rozdány, protože pravicoví voliči, kteří mají problém s  další evropskou integrací, by mohli podporovat novou stranu, zatímco pravicoví, ale proevropští voliči by měli mnohem menší dilema, než mají nyní, s podporou ODS. Bylo by také jasnější, jakou má euroskeptický proud skutečnou podporu mezi pravicovými voliči.

 

Odložený konflikt

 

Zdá se tedy, že hlavním výsledkem kongresu ODS je pouhé odložení zásadního střetu ve straně na dobu po českém předsednictví EU. Prohraje-li totiž ODS výrazně ve volbách do Evropského parlamentu, je jisté, že zásadně zesílí tlak na změnu vedení. Řádné volby do Poslanecké sněmovny se mají konat rok po volbách do Evropského parlamentu, takže  rychlá a radikální změna vedení bude viděna jako záchrana před další zdrcující porážkou.

 

Topolánek se samozřejmě může pokusit využít šesti měsíců relativního klidu ve straně, který mu zřejmě české předsednictví nabídne, aby zlepšil image ODS, ale to nebude lehké. Už proto, že poražené klausovské křídlo bude podporovat spíše některé očekávané kontroverzní kroky prezidenta během předsednictví, než Topolánkovu politiku. Topolánek tak bude mít velmi těžký úkol, pokud bude chtít přesvědčit voliče, že by měli do Evropského parlamentu volit právě zástupce ODS.

 

Parlamentní zpravodaj, leden 2009

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..