Česká
republika už má v některých mezinárodních aliancích, jejichž je členem,
pověst kverulanta. Brzy bude mít zřejmě i pověst „spojence“, na kterého
je lépe nespoléhat. Důvodem je podivná potřeba českých politiků stavět
své pochyby o účelnosti dalšího směřování organizací i aliancí, jejichž
je Česko členem, nad přijaté spojenecké závazky. Oč jde?
Přinejmenším
ve dvou konkrétních případech—Lisabonské smlouvy a české účasti na
vojenské misi v Afghánistánu—dávají ti čeští politici, kteří se staví
do role kritiků, naše přijaté závazky či dohody až na druhé místo za
vlastní pochybnosti o účelnosti dané politiky.
Buďme
konkrétní: Lisabonská smlouva je složitě dosažený kompromis 27
členských zemí Evropské unie, který pomohl vyjednat a který za naší
zemi podepsal premiér a předseda občanských demokratů Mirek Topolánek.
Země, které se na Lisabonské smlouvě dohodly, se také rozhodly, že
smlouvu, tam kde to půjde, schválí parlamenty členských zemí, a že tak
učiní v roce 2008, aby smlouva mohla vstoupit v platnost na začátku
roku 2009.
Navzdory
tomu, že Irsko smlouvu odmítlo referendu, všechny ostatní členské země,
s výjimkou České republiky, dojednaný závazek splnily. Ať už někteří
politici v těchto zemích se smlouvou jakkoliv nesouhlasili, závazek
vlád těchto zemí byl jasný, a ve všech se rychle našla potřebná
parlamentní většina pro schválení smlouvy.
Ne
tak v České republice. V největší vládní straně, která by za
Lisabonskou smlouvu měla teoreticky bojovat ze všech politických stran
nejvíc, se okamžitě vyrojila celá řada „teoretiků“, v čele
s prezidentem Václavem Klausem (který byl v době podpisu smlouvy ještě
čestným předsedou ODS), kteří se jali české veřejnosti, a potažmo všem ostatním členským zemím Unie, dokazovat, jak je smlouva špatná a nedemokratická, jak ohrožuje národní suverenitu, či jak posiluje velké země na úkor malých.
Parlament
samozřejmě není v žádné demokratické zemi jen razítkovačem vládních
rozhodnutí; na druhou stranu se u standardní demokratické země
předpokládá, že když její vláda přijme určité mezinárodní závazky, má
vyjednanou potřebnou podporu s opozicí, o podpoře největší vládní
strany pro vlastního premiéra nemluvě. V České republice to evidentně
neplatí. Vládní závazek je pro mnohé politiky největší vládní strany
jen kus papíru. Dokonce, jak to formuloval
jeden z nich, premiérův podpis pod dokumentem je prý jen jakýmsi
stvrzením o převzetí dokumentu—jako třeba u doporučeného dopisu.
Určitá
podvratnost takového jednání je nasnadě. Spočívá v tom, že svoje
námitky, včetně do široka rozevlátých úvah o suverenitě, národních
zájmech, apod., měli politici vznést před přijetím zmíněného závazku.
Po jeho přijetí, zejména pak v situaci, kdy je Česká republika jedinou
zemí, jež o Lisabonské smlouvě ještě nehlasovala, se české remcání jeví
nejen jako naprostá partnerská nespolehlivost, ale má i urážlivý
nádech. Čeští politici totiž vlastně říkají zbytku Evropské unie, v níž
přední politici (a to včetně Irska) Lisabonskou smlouvu podpořili, že
nevěděli, co dělají, nebo že podvedli vlastní občany.
Podobně
bizarní nádech má chování České republiky v případě české vojenské mise
v Afghánistánu. I zde jsou dojednané závazky až na druhém místě, když předseda
i další přední politici největší opoziční strany, jakož i někteří
politici menších vládních stran, ospravedlňují své výhrady vůči misi
hlubokomyslnými úvahami o smyslu vojenského tažení v Afghánistánu.
Na
takové úvahy mají samozřejmě právo; podobné úvahy lze zaslechnout i na
západ od nás. Problémem je, že mezinárodní jednotky ISAF jsou
v Afghánistánu na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN a jejich
fungování z větší míry zajišťuje NATO na základě kolektivního
rozhodnutí svých členů.
Neměl
by být tedy postup sociálních demokratů přesně opačný? Neměli by místo
„filozofického“ zpochybňování nadějí na úspěch vojenského tažení coby
argumentu pro ukončení nebo omezení české vojenské mise v Afghánistánu,
ctít v první řadě spojenecké závazky? A pokud mají vážné pochyby o
celkovém smyslu afghánské mise, neměli by je vznést nejprve v alianci,
jejíž jsme součástí? Jinými slovy: neměli by zůstat spolehlivým
spojencem až do doby, než se aliance kolektivně rozhodne—a to třeba i
na základě českých argumentů–že daná mise nemá smysl?
Představme
si pro větší názornost, jak by se asi Češi tvářili, kdyby je napadl
stát, jež není členem NATO a aliance by v souladu s článkem 5
Washingtonské smlouvy rozhodla v duchu hesla „jeden za všechny, všichni
za jednoho“ o pomoci naší zemi, načež by v jedné nebo více zemích NATO
začali významní politici celou misi torpédovat z pozic jakýchsi
vlastních analýz, pochybností a postojů ve veřejném mínění.
Asi
bychom si řekli, že buď je nanic celá aliance, aneb v ní nemají státy,
které spojenecké závazky takto zpochybňují, co dělat.
Naneštěstí
příklady Lisabonské smlouvy a vojenské mise v Afghánistánu nejsou
ojedinělé. Česká republika se podobně chová i v případě amerického
radaru. Tady pro změnu vláda vyjednala a podepsala mezinárodní smlouvy
bez toho, aby si nejprve zajistila dostatečnou podporu u opozice a
v jedné z menších vládních stran.
Ve
vztahu k českému chování v nadnárodních aliancích by se tak bohužel
docela dobře dalo parafrázovat jedno anglo-saské pořekadlo: Který stát
či aliance států si mohou dovolit nepřítele, když mají přítele, jako je
Česká republika?
ČRo 6, 12.2.2009